Naše putování začínalo na vlakovém nádraží v Táboře, kde se nás sešlo mnoho. Z našeho oddílu tu byli hned tři družiny, ale tím to nekončilo, byly tu i holky z Hayamy a také z Modřinek. Naše družina měla zrovna s ostatními stejný cíl, a to Chýnov, jen kousek vzdálený od Tábora. Vlak nám jel v krásných 9:05.

Vlak jsme nezaplnili, pouze my skauti. My jsme si vystačili s jedním vagónem. Ten druhý měla pro sebe psí smečka. Ve vlaku nás usadil jeden velmi milý průvodčí. A to doslova, ani jedna živá bytost, která měla dvě nohy nemohla stát. Kromě našeho vedoucího Koňi, na kterého si pan průvodčí, snad kvůli jeho výšce, netroufl. Jinak cesta probíhala v naprostém pořádku. Na konci jsme vystoupili společně s Hayamou na nádraží v Chýnově. Modřinky pokračovaly ještě o stanici dál. Na nádraží se naše cesty už rozdělily, ale ne na dlouho.

Náš první úkol byl určit směr trasy. Na tom jsme se úplně neshodli, proto to trvalo trochu déle, ale na konec jsme vyrazili správně. Když jsme dorazili do městské části Chýnova, tak jsme holky znovu potkali. Já jsem využil možnosti si s nimi zahrát hru na Zelí, která se holkám velmi povedla. Po této hře se naše cesty, už rozešli na dobro. My jsme vyrazili pod mým vedením po červené, směr Planá.

Musím přiznat že moje orientační schopnosti, nejsou úplně nejlepší. Ostatně ani mapy moc nepomohly, protože podle nich jsme žádnou dálnici potkat neměli a tak jsme si trochu zašli. Nakonec jsme se i map stejně museli vzdát, protože u našeho druhého úkolu jsme museli odevzdat mobily do krabičky.

Druhým úkolem, který obsahoval hned dvě části, bylo zapálit svíčku a pak obkreslit mapu. Poté jsme dostali buzolu, která mi moje trápení hned zlehčila. Řídil jsem poučkou z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny: ‚‚Kolombo jde na sever“. Stál jsem ale pod dráty vysokého napětí, a tak moje buzola úplně dobře nefungovala. Dal jsem proto na svůj instinkt a vydal se směrem k nejbližší k červené značce. Odtud jsme pokračovali přímo přes pole. Na druhé straně nám Koňa dal možnost si naše mapy znovu překreslit, protože nebyly úplně ideální. My jsme se nepoučili a mapy si opět překresli do podoby, ve které nám s orientací příliš nepomohly. Zbytek cesty se tak nesl v duchu pokus-omyl.

Celou cestu jsme si povídali a brodili. Koňa měl cestu ještě vylepšenou sladkou odměnou, kterou dostal vždy, když jsme využili slovo z našeho pestrého slovníku. Ze začátku mu to asi nevadilo, ale potom co snědl celé balení, této challenge už začal litovat.

Oběd jsme snědli na hromadě klád a pokračovali jsme v cestě. Úkol číslo tři nebyl vůbec jednoduchý. Museli rozdělat v mokrém lese a pomocí svíčky oheň, který bude sahat až po kolena. To způsobilo menší inverzi, která nás doprovázela až na konec lesa. Za mě to bylo stále lepší, než být zanořen po kolena v blátě. A myslím že Beruška z Hayamy, která si s bahnem užila svoje, by se mnou souhlasila.

Dalším úkolem, v pořadí už čtvrtým a také posledním, bylo poskládat pexeso o skautingu minulosti a také současnosti. S tím jsme se popasovali skvěle bez jediné chybičky a konec naší cesty se blížil čím dál tím víc.

Když už jsme byli v Plané, obdivovali jsme kříže u domu a u nádraží už samotný vlak. U nádraží v Plané nás opustil bratr Mlok. Vlak nás odvezl zpět do Tábora, kde naše výprava skončila. (Kromě Koňi, ten vystoupil už na Sezimáku.) Na nádraží v Táboře jsme se s Juniorem rozloučili a výpravu oficiálně ukončili. Za mě jsme si výpravu užili.

Rudolf

Poslední oddílová výprava roku nás zavedla nedaleko Bechyně na, pro starší známé, ale pro mladší členy neznámé tábořiště u Smutné, kam jsme se s trochou pátečního bloudění (i s domorodým průvodcem) dostali ještě za světla. Jak již je několik let tradicí (ač poslední roky kvůli všem známému viru tomu tak nebylo), letní výprava je pod stan. Tudíž ještě před večeří bylo potřeba si postavit své nocoviště. Kdo by to byl čekal, že nejlépa to zvládnou ti nejmladší, no my trochu jo.

To už se pomalu začínalo smrákat, takže večeře už byla za tmy. Jedl jsem vůbec svoje jídlo?! No každopádně to přišlo vhod. Ještě před spánkem nás ovšem čekalo vyprávění, čtení a dokonce i zpívání u ohně. A pak to přišlo. Našel si nás místní zlatokop a ukázal nám proč tu jsme – velký kus zlata. Teď se nám o něm bude zdát, dobrou noc.

Ráno bylo drsné, na rozcvičku? a jenom v trenkách? No ocenili jsme dopadající paprsky slunce. Yukon, to je tvrdý kraj a to jsme tam ještě ani nebyli. Bylo potřeba si vyrobit sáně, na kterých dopravíme všechny zásoby a nářadí až na místo. Strategie byla jasná, všechno co nejvíce svázat nebo probodnout (dokonce i chleba), aby nic neupadlo. Pak jsme se už vidali na cestu a soupeřili jsme, kdo tam bude dřív. Nejdříve opatrně, ale pak nás dohnal adrenalin a touha zvítězit a jelo se hlava nehlava, chleba nechleba, pila nepila, něco nám upadlo… naštěstí jsme měli vzadu člena, který to dokázal sbírat. Jsme na místě, ale co teď? My máme hlad se ozývalo od mladších účastníků. Tak tedy vzhůru do vaření oběda. No bylo to náročné, co vám budu povídat, oběd rozhodně nebyl v poledne, ale BYL! Pak už jenom zahladit místo a užít si zasloužený odpočinek, kdo ví co nás čeká odpoledne, třeba nějaká další cesta.

Taky že jo! Vydali jsme se kousek na místní vyvýšený bod, abychom se podívali kde je ten Yukon, to naležiště zlata o kterém mluvil včera v noci podivný muž. Bylo teplo, jakoby se blížila bouřka a taky že jo a tak jsme se cestou zpět radši zeptali místních (ti to přeci vědí nejlépe), kolik máme času vrátit se do tábořiště. Prý se nám to vyhne říkali a měli pravdu.

Uff! Jen co jsme si oddechli, čekalo na nás další nebezpečí místní krajiny. Příroda! Někteří si ji užili dost cestou přes místní pole a těsně před cílovým městem najednou medvěd, ano slyšíte správně, velký, tlustý medvěd. Ještě že byl tlustý, asi jedl od pátku moc medu a tak jsme mu hravě utekli. Jsme tam, jsme na Yukonu. Chvíle nadšení vystřídala chvíle zděšení, nám docházejí zásoby. Jde se na lov. Lov jelenů, králíků, zajíců, zkrátka čehokoliv co se dá jíst. Někdy to znamenalo trefit v klidu pasoucího se jelena, někdy pobíhajícího králíka, někdy přelézt lávku nad potokem. A to už je chýlil večer a co jiného taky v místní krajině dělat večer než zase zpívat, číst si a pomalu usínat. Ráno jdeme na zlato!

Pro některé byla noc klidná, někteří nemohli spát a jiní zase pociťovali nehostinost tohoto místa. Ale rána se dočkali všichni a tak jsme se konečně mohli vydat k cíli této cesty – k rejžování zlata. A narejžovali jsme, jen si nejsme jistí, zda to v nějakém zlatnictví v civilizaci budeme moct zpeněžit, ale zážitek nám zůstane.

Hodně lidí a hodně zábavy to vše se dělo v Českých Budějicích. Kam jsme se v sobotu 26.3 vydali jak my tak i jiné Táborské oddíly. Na klimatickou Mafii. My jsme se jako obvykle dostavili v menším počtu ale holky z Haymamy se dostavili až v takovém počtu, že mohly udělat dvě skupiny. To jsme poznali už na nádraží, kdy jsme nastupovali do vlaku. Sice nás byl malý počet, ale stejně jsme si nesedli. Vystoupili jsme jak bylo zmíněno v Českých Budějicích. Náš dozor Koňa se ujal čela skupiny Táborských oddílu, ale těsně před základnou se čela vzdal. Když jsme dorazily na základnu tak jsme odložili batohy a našli si místo na sezení. A zahájili jsme čekaní na ostatní oddíly.

Když všichni dorazili, čekala nás první společná fotka a potom už začala celá hra. První jsme museli vyluštit klimatické otázky. Podařilo se nám je vyluštit v rámci možností rychle a tak jsme se mohli vydat do ulic hledat QR kódy. To už nám zabralo trochu víc času. Naše schopnosti nenápadnosti byli velmi špatné proto jsme několikrát pomohli QR kód najít velmi vtipným zvonařům, kteří nás místo poděkování vyzvonili. Ale nakonec se nám vše povedlo najít, a tím jsme získali od Pinkbí týmu růžové knihy.

Další část začala za nedlouho. Dostavili jsme se na místo předem určené, kde na nás čekal dealer, který nám vysvětlil pravidla a rozdal role. Tím hra začala. Pravidla jsme znali a vydali jsme se bojovat proti dalším třem rodinám. Naše rodina, která nesla jméno Pedrovci. Hlavními členy rodin byl vždy Don a Dona. Ty se ale obávali Assasina z jiných mafianských rodin. Nechyběli ani pašeráci rodiny a pistolníci. V pořádné mafii nesmí chybět ani popelnice, které dokážou pobrat nekonečně zboží. Zboží jsme kupovali a snažili se ho co nejvýhodněji prodat. Ale ve městě plném mafiánu nesmí chybět ruka zákona tu dostali už zmiňované holky z Hayamy, které bojovaly proti jiným policejním sborům.

Když hra skončila odebrali jsme se zpátky do základny na vyhlášení nejlepších rodin a policejních sborů. Naší rodině se povedlo získat první místo a tím jsme se stali nejobávanějšími mafiány ve městě. A holkám z Hayamy se povedlo vybojovat druhé místo u policejních sborů. Po vyhlášeni jsme se ještě společně cvakli a vyrazili zpátky na nádraží. Cestou jsme potkali McDonald, který jsme mohli využít k večeři. A pak následovala už jen cesta domů, kde jsme se všichni rozběhli vlastní cestou. Za mě si myslím, že můžu mluvit za všechny jsme si tu užasnou akci skvěle užili.

Rudolf

Díky pandemii koronaviru se většina členů naší skupiny nemohla zúčastnit. Nakonec odvahu sebral jen Tábormen, Mlok a já (Rybář). Společně s Kryštofem a Koňou jsme se 5.2. sešli v 9:00 na vlakovém nádraží v Táboře. S jedním přestupem v Českých Budějovicích jsme vlakem mířili do Zlaté Koruny. Za doprovodu luštění morseovky a dalších jakýchsi kódů a samozřejmě i snědení prvních kusů naší svačiny jsme dorazili do cíle. Po vystoupení z vlaku nám Koňa moderní technologií poslal napůl rozmazanou mapu a předal nám velení. Po dobu výpravy jsme měli splnit několik úkolů např. vyfotit nějaké zvíře, aniž by si toho někdo všiml. S pár špatnými odbočkami si Mlok jakožto mapař vedl bravurně. V první obci, kterou jsme mimochodem obešli dvakrát si Tábormen splnil jeden úkol, a to mlčet půl hodiny. Naším prvním cílem byla vesnička Plešovice. Vedla tudy jen jedna cesta a to přes les. Dalším úkolem, který Tábormen splnil byl, že má nechat jednu nohu pod pramenem na 2 minuty. Dále jsme se vydali směrem k našemu prvnímu cíli. Asi 500 metrů od Plešovic jsme zastavili a naplnili své žaludky dobrotami od maminek. Již z místa, na kterém jsme jedli byla slyšet dechová hudba a vůně uzenin. Přivítali nás místní v maskách. Koňa se nenechal přesvědčit a nedovolil nám ochutnat místní speciality. Naši pozornost však nejvíce zaujal kostým Shreka. Dále jsme pokračovali směrem k dalšímu cíli, dívčímu kameni. Po cestě, která pořád měnila směr i převýšení jsme se pomalu přiblížili ke zřícenině. Když jsme dorazili na místo, koupili si vstupenky a usedli ke stolu, tak Koňa vytáhl knížky s informacemi o tomto místě a nařídil nám vyhledat odpovědi na otázky které jsme si před tím vyluštili. Po dlouhém hledání a nasycení jsme si ještě obešli stavbu a vyšli opět na cestu. Cesta vedla do Adolfova. Poslední kilometry jsme si zpříjemňovali vtipy o metru. Pak už jsme jenom došli do města, počkali na vlak a s ještě jedním přestupem opět v Budějicích dojeli domů.

Rybář

Den 1

V pátek asi v 17:00 jsme vyjeli vlakem do Milevska, vedoucí se ale rozhodli že předají vedení skupiny do rukou Mravenců a Roverů kteří všechny úspěšně dokázali dostat z Milevského nádraží na autobusové nádraží. Autobusem jsme pak jeli do nedaleké vesnice Březí odkud jsme vyšli a přešli kopec Tábor na kterém dříve byla obydlí a také zachovalý nedaleký kamenný Menhir.

Pak jsem došli do naší chaty, vybalili věci a šli jsme hrát fotbal. Potom jsme se šli navečeřet a pak jsme se zúčastnili besedy s Táborským Archeologem, který nám řekl čím se archeologie zabývá a popsal nám její způsoby postupu.

Den 2 

V sobotu ráno po snídani jsme se od vedoucích dozvěděli že půjdeme na procházku k místu bývalého hradiště nad Orlíkem a také co za pravěký nástroj budeme dělat a co na něj máme po cestě nasbírat. Z hradiště jsme pak šli do nedaleké vesnice a odtud pak zase na horu Tábor kde jsme si řekli více o její historii.

Když jsme se vrátili na naší chatu začali jsme vyrábět pravěké nástroje Mravenci a Roveři vyráběli vrhač oštěpů a Jestřábi vyráběli pazourkové sekyry poté Mravenci hráli hru při které rozlušťovali staré písmo a vlčata hrála zase nějakou jinou.

Mravencům i Jestřábům se jejich nástroje povedli pak večer se všichni vydali  na horu Tábor (znovu) kde jsme u Menhirů pohlédli do minulosti a viděli jsme souboj o vůdcovství jakéhosi prastarého kmene. Pak jsem vykopali poklad tohoto kmene a šli jsme zpět do chaty.

Den 3

Ráno po snídani jsme uklidili a sbalili se a pak Mravenci a Jestřábi nastoupili do auta a odjeli jsme do vesnice nedaleko Milevska odkaď jsme dojeli vlakem až do Tábora.

O předvánoční sobotě jsme se sešli u klubovny a vydali se k Lužnici. Procházkou podél řeky jsme dorazili ke klubovně Vikingů, kde se vše odehrálo. Vyndali jsme na stůl cukroví a po chvilce Dominik zahájil ochutnávku. My jsme se s chutí přidali. Následovala hra s OP Santou (Opičákem), kde jsme roznášeli dárečky do papírových domků. Pak přišla na řadu šibeniční hra „Uhádni vánoční pohádku“ ve sváteční verzi bez šibenice. Schůzka se chýlila ke konci, nadělili jsme si dárečky a každý z nás dostal super oddílovou ponožku i s překvapením uvnitř. Každé vlče ještě dostalo navrch svého vlčáka. Už zbývalo jen dojíst vánoční pochutiny, sbalit se a vyrazit ke klubovně. Vánočka se nám všem moc líbila.

Agent

Okolo 9. hodiny jsme se sešli na Žižkově náměstí a vyrazili na Křižíkovo náměstí. Poté jsme šli kolem řeky až na Sezimovo Ústí 1, kde jsme ji následně přešli. Poté jsme se vydali do kopce a asi za 5 minut jsme se dostali do cíle.
Přibližně 5 hodiny jsme hráli stolní hry. Uno kde Kikouš vždy pokazil dobře rozehraný balíček. Macháčka kde Mlok házel pouze 1 2. Kikoušovo super hry s kartami, kde logika přestávala fungovat a o tom kdo vyhraje rozhodovalo štěstí. Následovalo monopoly, kde jsme asi 2 hodiny nikdo nezbankrotoval. Z tohoto důvodu začala banka vybírat daně z různých věcí. Jako první zbankrotoval Kikouš. I když banka stále zvedala daně a my počítali každou korunu musel hru ukončit čas. Jako druhý byl Bahňák, který přežil s 390 milióny a první byl mlok s 555 miliony.
Sbaleni vyrazit na cestu jsme naposledy objali kamna a vyrazili na cestu do kruté zimy.
Koni nápad se projít, byl okamžitě přehlasován, s tím že si výpravu povedeme pomocí mapy sami. I když Google mapy jsou na orientování k ničemu, trefili jsme vchod do lesa. Bahňák se náhle rozpomněl, že to tu zná a bylo vyhráno. Během pár minut jsme narazili na známou cestu do Čelkovic a už jsme mapu nepotřebovali. Po cestě probíhalo klasické postrkování. To nám vydrželo do prvních schodů.


PS: Výprava byla super.

Mlok

MI6 nás povolává do akce … opět 😀

Měli jsme se sejít na vlakové nádraží 5.11. a to nejpozději 16:15

1.DEN

Když jsem tam přijel, zjistil jsem že nás mravenců je tam poměrně málo a tak náš vedoucí OPIČÁK nám šel před stavit nového kamaráda aby nám nebylo smutno. Všichni jsme byli natěšení, opičák otevřel kufr od auta a byl tam … EDA):

Eda je stará velká vojenská bedna. Teda myslím že to byla vojenská bedna byla zeleno-hnědá takže asi jo. Náš úkol byl takový: Eda se nesměl dotknout země a kdyby se dotknul tak by zemřel. Zároveň jsme se nemohli kouknout dovnitř abychom ho nepřizabili do té doby dokud nedorazíme na místo určení. Nasedli jsme na vlak. Tábormen měl celou cestu Edu na svých kolenech, která ho potom bolela a za to mu moc děkujeme. Cesta trvala cca 40-60 min.

Po 10 min ve vlaku jsem se zeptal vedoucích kam jedeme.

Byli jsme velice zklamáni za to, že jsme jeli do nejhoršího a největšího města v ČR.

NE, BRNO TO NEBYLO!

BYLA TO PRAHA!

Já velký města moc nemusím, takže mě to moc nelákalo. Do Prahy jsme do jeli cca 16:50.

Od nádraží jsme šli dlouhou a velkou ulicí. A mezi mravenci jsme se pořád hádali, kdo ponese Edu, protože jsme ho měli všichni plné zuby a bolely nás ruce, jak jsme je měli natažené. Ta ulice byla tak dlouhá, že jsem si myslel, že nikdy neskončí. Jakmile jsme došli ke klubovně vodního Pražského oddílu, nastěhovali jsme se a šli jsme hrát různé hry.

2.DEN

Ráno nás vzbudili na náš první, nejtěžší a možná i poslední úkol

Měli jsme za úkol cestovat po celé Praze a měli jsme natáčet videa a fotit fotky z určených míst a památek. Náš reportér Rudolf a kameraman Messi byli vynikající. Po dlouhém dni si zasloužíme nějakou odměnu, že?

No a tak jsme si zašli na mekáč, a když jsme přišli, tak jsme si odpočinuli.

Potom jsme museli poskládat mapu a obejít s ní každého z vedoucích, kteří nám dali úkol a když jsme ho splnili tak jsme dostali malý kus mapy

Naši mladší agenti Jestřábi a Vlčata museli zjistit heslo, které jsme měli říct našim tajným informátorům. Naštěstí jsme zjistili, kdo je informátor. A pak začal boj. Našli jsme bednu, v které byli sladkosti a spravedlivě je rozdali, aby měli všichni stejně.

3.DEN

Nastal obrovský úklid zázemí, ve kterém jsme byli.

Když jsme uklidili zázemí, tak jsme se nasnídali. Tábormen nabral zásoby a svačinu a odešli jsme s Edou na Vlakové nádraží, ale tentokrát jsme táhli jídlo, tudíž nám mohli s Edou pomoci Jestřábi a dopravit ho zpět.

Když jsme dojeli, tak jsem byl rád, že Edu nebudeme muset už nosit

Příjezd do Tábora byl 7.11. v 13:20

Tahle výprava mě moc bavila! Jediná věc, co mě mrzela, je že s námi nejel můj oblíbený vedoucí Koňa (:

Kuba Cisár

Jako každý rok se před budovou nádraží sešla parta starších skautů a činovníků, aby se vydali putovat. Letos jsme zamířili na Blaník. Měli jsme štěstí, někteří z nás dokonce ještě trochu větší, protože trať na Trhový Štěpánov budou jistě brzo uzavírat kvůli nedostatku cestujících. Tento víkend však různé akce přinutily neobvyklé množství lidí využít toto spojení.

Naše tempo ze začátku zpomaloval terén zaoraných a neviditelných pěšin. Posléze jsme byli zachyceni místním SDH a nabídkou občerstvení při příležitosti výlovu rybníka. Někdo se najedl ze svých zásob, jiní využili možnost teplého oběda s kaprem v hlavní roli. Posilněni jsme se vynasnažili nabrat časovou ztrátu a vyrazili dál krajinou rozkvetlých stromů. Teplota nebyla zrovna tradičně přívětivá. Nákrčníky, nátělníky i návleky přišly vhod. I když byl mezi námi i otužilec, který se cestou dobrovolně vykoupal.

Obešli jsme Blaník z jedné strany a před stmíváním jsme dobyli Louňvice pod Blaníkem. Tam náš počet doplnil Sršáň, takže nás bylo celkem oddílových třináct. Při západu slunce jsme došli na tábořiště u paty Blaníku. Bohužel je už nejspíš natrvalo obydlené z druhé strany potoka domorodým agresorem s agregátem. Rozhodli jsme vyhledat jiné místo a pokračovali jsme tmou nahoru na horu. Cestou se k nám přidal ještě Opičák, který při příjezdu prozkoumal náhradní nocleh.

Neobvykle společně stanuli skauti na vrcholu, kde bylo nevídaně živo. Dětí plná rozhledna, lesem se proháněly koloběžky a dodávka. I přes ten neklid jsme se ztišili nad čtením bratra Pinocchia, který si připravil zamyšlení nad skautským slibem. Poté jsme seběhli pod úpatí a ulehli k zaslouženému spánku.

V neděli nás čekala prvotřídní snídaně, káva či čaj. Protože jsme se v sobotu činili a obešli Blaník kolem dokola, stačilo už jen dojít do Vlašimi na vlak a zvládnout cestu domů.

Šikula

V sobotu 9.10.2021 jsme odjeli vlakem do Chýnova. Od nádraží v Chýnově jsme se vydali na cestu do Chýnovských jeskyní. Šli jsme po louce a prošli jsme lesem, kde na nás tajný agent rozmístil bomby. U Chýnovských jeskyní nám zbyla ještě hodina času, a tak jsme se šli podívat na nádherný výhled do přiléhajícího lomu a poté jsme se naobědvali. 

Ve 12:00 jsme šli na prohlídku jeskyní. Po prohlídce si někteří z nás koupili suvenýry ve stánku vedle vchodu do jeskyně. Cestou na vlak jsme narazili na opuštěnou budovu, kterou jsme šli prozkoumat. Pravděpodobně se jednalo o opuštěný dům. V 16:36 jsme odjeli vlakem zpět do Tábora.