Archiv autora: Vojta Březina

Velká loupež

V pátek večer 8. listopadu jsme přijeli do Jindřichova Hradce, kde jsme byli přesvědčeni, abychom se připojili k místní mafii. Jeden její člen nás provedl usínajícím městem až do tajného doupěte, kde nám byly přiděleny místnosti ke spaní.

Když jsme se najedli a ubytovali, předvedli nás před šéfa mafie. Ten nám vysvětlil, že se druhý den chystá velká loupež, na kterou potřebují naši pomoc. Nejdříve ale budeme muset podstoupit výcvik a provést spoustu příprav.

Druhý den ráno jsme byli vycvičeni v různých potřebných dovednostech a ještě před obědem jsme zvládli překazit plány jednomu pašeráckému gangu.

Jen, co jsme se najedli a náležitě si odpočinuli, bylo třeba vydat se do města a navštívit pár našich spolupracovníků – agentů. Ti nám předali tajné informace o objektu loupeže a my jsme je úspěšně dešifrovali. Následoval průzkum terénu, při kterém jsme hledali optimální trasu a všímali si všeho, co by se nám mohlo při akci hodit.

Když jsme se vrátili podařilo se nám zachytit část komunikace týkající se kufříku, o který nám šlo. Po složení zprávy a jejím dekódování jsme zjistili, že objekt se přesunul do transportéru a chystá se opustit město. My jsme ale byli rychlejší a kufřík i s jeho sladkým obsahem získali.

Nejmladší z nás už byli značně unavení, proto se uložili ke spánku. Mladší skauty ovšem čekal naprostý opak – opustit základnu a podstoupit tradiční výzvu spojenou s tím, co je čeká další den.

V neděli po snídani nám mafie poděkovala za naše zásluhy a rozloučila se s námi. Snad na nás nezanechala nekalé úmysly.

Vyvrcholením výpravy bylo však slavnostní předání družiny Mravenců z rukou roverů mladším skautům, kterým se v noci podařilo splnit výzvu, kterou si na ně roveři připravili a mohli tak obdržet družinovou vlajku a zakřičet si jejich nový pokřik. Jsou tak již čtvrtou generací Mravenců v našem oddíle.

Potom jsme se už mohli vydat na cestu domů.

Pietní akt ke 101. výročí vzniku samostatného Československa

U příležitosti 101 let od vzniku samostatného Československa se uskutečnil pietní akt na náměstí Františka Křižíka u pomníku obětem I. světové války. Jako již tradičně zde pokládaly věnce a kytice příslušníci armády, představitelé města, ale i skauti.

Velké díky patří STŘELOVI a HOLANĎANOVI, kteří zde zastupovali nejen náš oddíl, ale i skauty jako takové.

Více informací se můžete dočíst na stránkách Táborska.

Putování na Blaník 2019

O víkendu 12.-13. října jsme se společně vydali na tradiční pouť, jejíž cílem byl jak jinak než vrchol Blaníku. Plni očekávání jsme vyšli ze startovní destinace v sobotních ranních hodinách. Tentokrát jsme zvolili schůdné stezky a přidali do kroku, takže jsme vrchol Blaníku pokořili už kolem 15. hodiny, a tak jsme měli možnost prohlédnout si malebnou podzimní přírodou i z blanické rozhledny. Občerstvili jsme se blanickou malinovkou a šli jsme hledat místo na nocleh. V průběhu večera jsme se šli podívat na staré tábořiště, kam jezdívali na tábory naši nejstarší činovníci. Udělali jsme si oheň na starém ohništi, posilnili se večeří a čekali, až vymizí poslední sluneční paprsky. V noci jsme potkali místního poustevníka, který nebyl zrovna přívětivý. Místo ke spaní jsme si pokusili najít co možná nejdále od místního nebezpečného živlu.

Než jsme ale zalezli do teplých spacáků, opustil nás polonahý Dominik, kterému nejspíš bylo moc teplo a asi se šel ochladit do studenějšího podnebí na vrchol Blaníku. Za Dominikem se postupně vydal Vysílačka a poté skupina bývalých vůdců. Nechtěli jsme je v tom nechat samotné, tak jsme se za nimi vydali všichni. Dorůstající Měsíc nám svítil pod nohy, cestu nahoru jsme zvolili přímou leč kamenitou. Nakonec jsme se nahoru vydrápali funící jak stádo bizonů, ale výstup stál za to. Po skupinkách jsme šli schválně, protože to bylo součástí nadcházejícího rituálu. Vysílačka za přítomnosti všech minulých vůdců a oddílové kroniky předal hodnost Vůdce oddílu už značně vychladlému Dominikovi. Nezapomenutelný moment jsme slavnostně zapsali do kroniky, sešli ke spacákům a šli spát.

V neděli jsme cestou navštívili Malý Blaník, za krásného počasí jsme vítězoslavně doputovali do cíle a odjeli auty zpět do Tábora.

Kryštof

Skautská pouť 2019

V sobotu 28.9 2019 se uskutečnila Skautská Pouť v areálu Komora, v rámci 100 let skautingu v Táboře. Mohl tam přijít kdokoliv. Příprava stanovišť probíhala už od rána, ale oficiálně akce začínala až ve 12 hodin. A zájem byl veliký – přišlo přes 400 dětí! Ale zúčastnili se i někteří dospělí.

Stánek s prezencí měl plné ruce práce. Bylo zde celkem 22 stanovišť, o která se starali skauti z různých oddílů. Za to, že jste splnili 15 stanovišť, jste získali placku „100 let skautingu“. Náš oddíl, měl celkem 3 stanoviště:

lukostřelba, řezání dřeva s pilou břichatkou a slackline. Někteří členové pomáhali i jiným oddílům, třeba já jsem pomáhal 82. oddílu se stanovištěm orientace. Obdrželi jste buzolu, byl vám zadán azimut a vaším úkolem bylo se dostat na určité místo.

Stanoviště jiných oddílů bylo například dřevěné pexeso, prolejzka, trefa sekerou, znalosti přírody, práce s lasem, Kimova hra, šifrování a nejrůznější hody na cíl.

Akce končila v 18h, pak už se vše jen sbalilo, naložilo či uklidilo a šlo se domů. Jak účastníci, tak pořadatelé si akci užili. Všichni doufáme, že se akce zase za 100 let zopakuje!

Hubert Khýn

Letní tábor 2019 Orlík

Letní tábor roku 2019 prožili jsme na milém tábořišti nedaleko přehrady Orlík. Krom toho, že jsme tu našim hlavám dopřáli odpočinku od každodenního života, udělali jsme si náš pobyt ještě o chlup speciálnější. Z čista jasna jsme se totiž objevili v metropoli zvané Kapitol, obklopeni tajuplnou a divokou džunglí. Možná to byla jen náhoda, ale letos jsme si museli za táborovou hrou dojít blíže sami. Neukázala se nám ihned v celé parádě jako obvykle, ale každý jsme museli dle vlastní vůle hledat detaily, kterém by nám otevřeli dveře do říše ovládané prezidentem Snowem.

A to se nám vyplatilo. Místní vědecká smetánka zrovna pořádala objevitelskou expedici do džungle, ke které jsme se kvalifikovali. Tedy přesněji do tří expedičních skupin. Naší snahu ocenil navíc prezident Snow a ve svém proslovu zahrnul nás mnohými vizemi a predikcemi o zářné budoucnosti nás Kapitolanů, pokud využijeme toho, co nám zdejší oblasti a především jejich zdroje nabízí. Výzvu jsme vyslyšeli a začali zde budovat novou infrastrukturu.

Avšak džungle jako by měla vlastní život. Těžko popisovat, co našim očím zůstalo skryto. Víme ale to, že kdesi v jejím jádru zrodil se démon… snad v reakci na náš náhlý a neočekávaný vpád. A proniknul až k nám do velkolepého Kapitolu, aby si došel pro vůbec prvního, kdo do pralesa vkročil – dobrodruha Jonese. A aby toho nebylo málo, k večeru museli jsme být ozbrojenými mírotvorci evakuováni za hranice města. Díky tomu jsme se však seznámili se zdejšími obyvateli, což bylo pro obě strany velice obohacující.

V tábořišti děly se taktéž věci neméně zajímavé. Za celou dobu navštívili nás tři přepady – jeden dívčí oddíl, jeden chlapecký a nakonec naše hlídky prověřila jednotka starších skautů, která tímto završila svůj speciální trosečnický program. Ten obnášel především dva dny přežívaní mimo tábořiště o vodě a plackách, za omezeného počtu propriet a plnění rozličných výzev. Třeba takový dalekonosný hod vejcetem, vyřezávání vlastních lžící, či náročný noční výsadek určitě si užili. Třesničkou na dortu pro ně mohlo pak být setkání s majitelem chatky, který se jal nabídnout trosečníkům vlastní placky k porovnání.

Přátelství s domorodci mohlo pokračovat po auditu u prezidenta Snowa a na krátký čas zdálo se, že se naše dvě civilizace zaujaly takovýto smírný stav. Následně ale (kruto)vládce ukázal svou pravou tvář. Jím nazvané mírové hry přetavil do her veskrze spíše hladových. Vědecká a domorodá honorace byla tak postupně ponoukána proti sobě, což vedlo až k vražedným zásahům. Notno podotknout, že mladí objevitelé ihned rozpoznali zlo, jakému se stali svědky a prezidenta Snowa v obležení své mírotvorné ochranky zahnali do ústraní – což v tu chvíli skutečně neočekával.

S o to větší vervou byl nám však vrácen úder. Vyhoštěni mimo metropoli, doputovali jsme až do útrob džungle s žádostí o pomoc. Démonický přízrak postavil se tentokráte naštěstí na naší stranu a společnými silami dosáhli jsme v závěrečné bitvě slavného vítězství a nejen toho. Nově zvolený prezident Rudolf zavázal se k pokorné a rovnoprávnost ctící vládě – a to jak mezi vlastním lidem, tak vůči odlišným, neméně hodnotným společnostem.

Doplňek:

Protože je zážitek z letošního tábora jistojistě věcí velmi subjektivní a liší se od jedince k jedinci, pokusil jsem se vcítit do vnímání tří odlišných věkových generací – od Vlčete až po nás vedoucí – a shrnout, čím by mohl být pro každou kategorii letošní tábor významný. Jedná se tak o pohled tří stran, z nichž se každá podílí na běhu celého tábora z jiné perspektivy a dohromady by tak mohly podat barvitější popis toho, jaký ve skutečnosti letošní tábor byl. Přesto se jedná pouze o mojí vlastní simulaci a je jasné, že doopravdy objektivně nelze shrnout ani jeden z těchto tří pohledů – právě proto, že je vnímání každého z nás naprosto jedinečné.

Vlče

Když jsem sem přijel, blesklo mi hlavou… tady vážně strávím čtrnáct dní? Mojí emoci ještě umocňovalo teprve začínající stavění stanů. Tak tady v tomhle budeme spát… Všechno jsme to postavili během jednoho dne. Úplně jiná zkušenost než přijet například do už postavených chatek. Přišlo mi to tady tak trochu divoký. Zase jsem to ale takové po pár akcích na skautu docela i čekal. A byla tu taky spousta kluků ze školy. Mohl jsem tady pořád běhat, divočit, skákat s ostatními a po ostatních, což jsem si hodně užíval. Občas jsem sice musel sedět a poslouchat, ale někdy mě to povídání zaujalo. Třeba to, co říkali vedoucí o řezání nožem. Ani moc nevím jak, ale právě nožem jsem se říznul a mám tam teď čtyři stehy. Asi jednou za den vedoucí zapískali a šli jsme někam do lesa na tématickou hru, nebo scénku. Někdy tam byl prezident Snow, domorodci, nebo démon z džungle. Ze začátku jsem z toho byl trochu zmatenej, protože jsem o těhle postavách ještě nikdy neslyšel. Vždycky jsem byl ale zvědavej na to, co se bude dít dál. A později už jsem tomu celkem porozuměl. Prezidenta Snowa jsme porazili a dostali pak parádní hostinu. Především jsem si tu ale hodně zablbnul s klukama z družiny a se skautama (starší Vlčata). Všechny tak znám zase o kus víc a oni mě.

Skaut

Letošní tábor pro mě byl v mnoha věcech zajímavý. Jako starší skaut jsem si zažil něco úplně nového – odtrhnutí od velké části herního programu a prožití vlastního. I když bych za normálních okolností do některých výzev v rámci Dominikovy „Trosečnické mise“ nešel, kvůli ostatním jsem vytrval až do konce. Otestoval jsem si vlastní schopnosti a důvtip a taky je poměřil s ostatními. Pro naší partu to znamenalo společný zážitek, který nám už nikdo nevezme a vepsal se nám všem do paměti. Jako mladší skaut jsem si zase vyzkoušel, jaké to je mít větší zodpovědnost při dohlížení nad Vlčaty ve svojí skupině. Ne vždycky se mi to dařilo zvládnout, ale uvědomil jsem si tak trochu svůj posun od Vlčete ke skautovi a jak se změnila moje role mezi ostatními. Táborová hra měla spoustu zajímavých momentů – třeba boje s mírotvorci a scénky, když za námi přišli domorodci. Celkově ale nezabírala tolik času jako obvykle, což mě trochu mrzelo. Měli jsme díky tomu zase čas na jiné věci – ať už někteří na Dominikův speciální program, nebo další na soutěžení s Vlčaty.

Vedoucí

Oh, yes! Tábor je za mnou a já se teď na něj mohu dívat s odstupem. Tak jako každý rok… bylo to náročné, ale stálo to za to. Tenhle rok obzvlášť z hlediska týmové práce. Přidalo se totiž mezi nás vedoucí pět donedávna ještě roverů. Na jejich bedrech ležela příprava tématické hry. Mohlo by se zdát, že čím více lidu, tím méně práce, ale z mojí zkušenosti je naopak těžší ukočírovat takto větší počet lidí. Ve finále jsem si tenhle tábor docela i užil. Vyšlo to ale snad jenom díky dobré přípravě skautské teorie a týmovému nasazení při dodělávání nedostatků táborové hry (pozn.: ty však nebyly vinou nových kluků ve vedení). Paradoxně jsme si díky těm nedostatkům uvědomili, že některé činnosti, kterým se dříve na táborech věnovala větší část, dneska u nás nehrají tak velkou roli a že „hraní si“ uvnitř symbolického rámce se pro nás stalo téměř jedinou táborovou aktivitou. Proto jsme se letos snažili klukům zprostředkovat zážitky nejen z vypiplaných kostýmů a promyšlených zápletek, ale také vůbec ze samotného pobytu v přírodě. Z tábora jsem měl nakonec dobrý pocit, i když nás to stálo všechny hodně nervů a dodělávek za pochodu. A pokud se nám příště podaří vyvarovat minulých chyb v komunikaci a dalších věcech, myslím, že si to užijeme mnohem víc. A ve výsledku tak i kluci, pro které tábor děláme.

 Hynek

Projekt HÉFAJSTOS (kování nožů)

Dne 17.11. jsme dorazili do Skopytc, kde na nás čekal Opičák. Účastnili se Uzel, Drobek a já. Po chvíli čekání na návsi jsme se přesunuli k Opičákovi domů, kde nám půjčil montérky. Poté jsme přes celou vesnici šli do kovárny, kde nás přivítal Opičákův děda. Nejdříve jsme se rozcvičili kováním klínů. To je taková ta věc, která se natluče zezhora do sekery, aby lépe držela. Když jsme měli klíny hotové, začali jsme kovat nože z oceli. První šel Drobek. S Uzlem jsme si střihli o to, kdo půjde pak. Vyhrál to on, takže jsem toho alespoň mohl víc okoukat. Když jsem s nožem konečně odpoledne začal, ti dva už své nože leštili a brousili. Po chvíli jsme ale můj nůž úplně roztavili, takže jsme s Opičákem přeběhli, zase přes celou vesnici uříznout další kus oceli. Já jsem zavolal domů, aby si pro mě přijeli později a dokovali jsme můj nůž. Opičák s námi došel na náves, kam si pro nás přijeli rodiče. Samozřejmě jsme si v kovárně zapomněli klíny.
Jsem spokojen, že jsem tam přijel. Bavilo mě to a těším se na příště.

(autor Hubert Khýn – družina: Jestřábi)

Jestřábi, Dívčí Kámen, verze 2.0

 

Byl to chladný, prosincový den, kdy se družina Jestřábů v hojnem počtu šesti členů pod vedením Želvy, Dominika a Šikuly, vydala na zimní výpravu do všem dosud neznámého kraje, který snad ani nemá vlastní název. Říkejme mu tedy například ,,Povltaví poblíž Českých Budějovic“.

Po cestě ranním expresem a jízdě s neznámým dopravcem, jsme konečně dorazili na místo. No, a protože to pro nás všechny byl zřejmě první den v tomto období se sněhem, nemohli jsme si odpustit toho nevyužít. To se na nás dalo i dobře zaznamenat, poněvadž po sto metrech chůze téměř každý z nás vypadal jako sněhulák. Naštěstí se naše tempo brzy dostalo opět do optimálních hodnot, tak jsme s promočeným oblečením mohli pokračovat dál. Čas v tuto chvíli nebyl naším nepřítelem, neboť vlaková spojení z naší finální destinace odjížděla s poněkud většími časovými rozestupy. Jenže po chvíli plné her a sněhových bitev, která se později ukázala jako poněkud delší chvíle, jsme zaznamenali značnou časovou ztrátu, nezbývalo tedy nic, než do toho, jak se říká, šlápnout, měli jsme totiž ještě pořádný kus cesty před sebou. Odměnou nám za to byly nádherné výhledy na zasněžené údolí, lemující řeku Vltavu. Po chvíli jsme konečně došli do našeho cíle. Byla to zřícenina hradu Dívčí Kámen. Tam jsme vystoupali nahoru a konečně poobědvali, přičemž se Jestřábi dozvěděli, že předchozí generace Jestřábů už kdysi na tomto místě byla (proto ten název). Pokusili jsme se tedy o napodobení tehdejších fotek přesně z tohoto místa, což se docela povedlo. Poté jsme si prohlédli zbytek hradu a zamířili k finálnímu cíli, vlakové stanici ve Zlaté Koruně. Naštěstí jsme zpáteční vlak stihli s patřičnou časovou rezervou.

Všem se výprava líbila, až na cestu vlakem do Tábora, kdy obsluha s pojízdným občerstvením zapomněla na náš vagón. Bylo to veliké zklamaní. No, tak snad někdy příště…

 

Želva

Jihočeské Jamboree 2018

Tento rok se i naši roveři zúčastnili již 3. Jihočeského Jamboree. Akce to byla nemalá a oproti našemu očekávání byli na akci téměř všechny věkové kategorie. Hlavní program byl zajímavě vymyšlený, i když tu a tam byly nějaké prostoje. V pátek večer jsme si zatančili u živé hudby, kterou nám hrála hudební skupina. V sobotu jsme pak budovali civilizace a seznamovali se s jinými kulturami ve světě (náš oddíl představoval Indii) formou her. Především se nám líbila velká hra, ve které šlo o to postavit největší civilizaci, i když si Vojta dokázal pořezat ruku o kámen a já byl upuštěn na zem jak pytel písku (totiž, byl jsem pytel písku). V neděli jsme měli možnost vybrat si svůj vlastní program, a to formou přednášek, her či vyrábění. Byli jsme ubytováni v luxusních chatkách s postelemi a vlastní koupelnou, takže jsme všichni chrochtali blahem. Měli jsme dost času na spaní, což naše družina vždy vřele uvítá. Jídlo nám servírovali do talířů, ešusů nebylo potřeba. A jak chutnalo! Prostě to byla hezká oddychová akce a někteří z nás se dokonce seznámili s novými známostmi. Už přemýšlíme o účasti na Národním Jamboree v roce 2020.

Kryštof (Polička)

Putování Mravenců v okolí Berouna

Takto vypadá finální verze mého vyprávění po konzultaci se zbytkem družiny. Děkuji jim za pomoc.

První den jsme na vlak čekali asi 20 minut a mezi tím projely tři jiné. Ve vlaku (klasický žloutozelený motorák) jsme začali kupovat jízdenku z automatu, ale po vhození pár mincí nám došlo, že 648 Kč v kovových mincích u sebe nemáme. Velice rychle se však objevila průvodčí a prodala nám jízdenku normálně. K této jízdence jsme zdarma dostali papírek o spojích a soupravách, kterými pojedeme (dlouho jsem ho nespatřil).
Když jsme čekali na další vlak směrem do Prahy, hráli jsme karty a projíždějící expres si s sebou málem odbesl Kryštofovu karimatku. V tomto vlaku jsme měli trochu více času a tak se někteří z nás na zemi vedle úchytu na jízdní kola poprvé začetli do Alchymisty.
Na hlavním nádraží v Praze jsme si koupili nějakou tu bagetu a snědli pár sucharů. Také pytlíčky s instantní pomerančovou šťávou se hodily. Poté, co si Kryštof zahrál na piano, kterému nefungovaly dvě klávesy, jsme se vydali na nástupiště „1a“. Do vlaku jsme nakonec nastupovali trochu na poslední chvíli, ale všechno jsme v pořádku stihli a ještě jsme pomohli nějaké paní s kufrem. Vlak směrem na Beroun nebyl tak luxusní, ale dalo se v něm i usnout.
Ve Zdicích na nádraží jsme na sucharech a chlebech snědli trochu falešné nutely a vydali se na cestu.
Netrvalo to moc dlouho a zastihl nás déšť, ale nebylo to nic hrozného. Krajina okolo byla moc pěkná, jen bylo vidět, že chodit v ní bude trochu náročnější. Než jsme došli do Koněpruských jeskyní, vylezli jsme do celkem strmého kopce a nahoře na místě s pěkným výhledem jsme dojedli nutelu. V Koněpruských jeskyních jsme stihli jednu z posledních prohlídek a dokomce jsme si mohli schovat batohy na pokladně. Prohlídka měla asi hodinu a průvodce nám dělal kluk zhruba našeho věku. Po prohlídce jsme na místním WC doplnili vodu (ukázala se být dost nasycená chlorem, ale přes pytlík pomerančového nápoje se to dalo pít a co tě nezabije, to tě posílí) a posvačili suchary. Odtud jsme vyrazili k nedaleké vesnici Tobolka, u které jsme plánovali v lese přespat. Ve vsi jsme se museli zbavit černé fenky labradora, která byla poněkud tlustá (možná dokonce březí) a také měla velký zájem jít s námi. Nevypadalo to, že by se k ní někdo hlásil a tak jsme jí po chvíli utekli když se naskytla příležitost.

Tábořili jsme v lese, dobrý kus od cesty a po večeři, sestávající se z chleba nebo sucharů s povidly a občas slunečnicovými semínky, se většina z nás opět začetla do Alchymisty. Jen Kryštof si ještě dal malou procházku a když se vrátil, už jsem spal.
Další den jsme se vydali směrem na Karlštejn. Zastavili jsme v obci Srbsko, kde jsme ve stísněném krámku „smíšené zboží“ nakoupili krájený chléb (jeden normální a jeden toustový), nějakou vodu (moc nám nechutnala – 9 Kč za dva litry a ošetřená UV zářením), jednu lahev něčeho, co se jmenovalo „malina“ (červená, perlivá tekutina, o korunu dražší než voda, chlubící se nápisem 0% cukru jako by na tom, že cukr jim přišel moc drahý bylo něco pozitivního), nějakou šunku (15 plátků), krájený sýr (jediné, co pod tím názvem měli byl Madeland light „o 36% procent tuku méně než normální verze“, což byla pěkná žvýkačka, ale po dvou plátcích na krajíc celkem v pohodě), dvě konzervy vepřového masa (to levnější ze dvou) a po chvíli váhání nějaké sladké pečivo (Kryštofovi to nedalo a ještě se pro něj vrátil, byla to náhodná směs tří skořicových šneků a tří koláčů). Po tomto nákupu, jsme málem neodnesli účtenku (cca 400 Kč), ale prodavačka měla po velkém obratu dobrou náladu a Opičák to s lidmi umí. Když už jsme zastavili, využili jsme příležitosti a najedli se nějakého chleba (šunka nebo sýr podle chuti a přesvědčení) a ono sladké pečivo. To už bylo okolo jedenácté. Došli jsme do města (nejspíš se jmenuje Karlštejn, když je okolo) a v benzince jsme nakoupili nějaké bagety (bohužel, všechny kuřecí) a naproti čtverečkovaný sešit za 6 Kč. Prohlédli jsme si bunkr, který byl zdejší turistickou atrakcí a začali stoupat k hradu. Jak jsme se tak plazili nahoru s batohy na zádech, ukázalo se, že první, co náhodného kolemjdoucího napadlo při pohledu na nás bylo, že „tu budou někde spát“. Zdá se, že stanování v CHKO je zde každodenní záležitostí, protože to nebylo bráno nijak negativně. Cestou jsme potkali starší paní, která bydlí v půlce kopce, nesocí těžké tašky domů a Opičák jí polovinu poponesl a trochu si popovídali (Opičák je cennou součástí naší družiny, protože je z nás jediný extrovert a rozpovídal by i kámen). Životní příběh nám bohužel povědět nestihla. Této paní jsme nabídli vyleštit brýle (naše interpretace onoho úkolu se skly), ale „byly drahý jak ojetý auto“ a nám je raději nesvěřila. Přímo na hrad jsme nešli, protože jsme očekávali dlouhou frontu na poměrně krárké okruhy za dost peněz, ale nějaké fotky máme.
Když jsme slezli kus dolů, usadili jsme se vedle cesty (zpátky jsme šli zadem, takže celkem v klidu) a dali si chléb se šunkou (musí se sníst, co nejdřív, protože se bude kazit), nebo dvojitou vrstvou sýra. Než jsme vyrazili napsal jsem kus deníku a dost jsem se u toho vztekal s propiskou.
Nedošli jsme daleko a dalo se do deště. Déšť to byl vydatný, ale my jsme se rychle stihli schovat na autobusovou zastávku u vesnice, kterou jsme procházeli. Byla to celkem obvyklá zastávka, jen byla navíc vybavena knihovničkou s jednoduchými pravidly: vezmi si libovolnou knížku, přečti si ji a potom ji buď vrať, nebo nahraď. Po chvíli čekání dorazila na zastávku skupinka tří asiatů (muž a dvě ženy), kteří se bavili v mateřštině. Obě skupiny se nakonec pohroužili do mlčení a zatím, co ostatní si četli z Alchymisty, já (vybaven náskokem, protože minulou noc jsem četl opravdu dokud to šlo bez baterky) jsem napsal velký kus deníku (dále jsem používal Opičákovo pero, které bylo mnohem spolehlivější, jen jsem tenkrát nevěděl co s tím inkoustem udělají dvě noci v tee pee). Když se déšť začal pomalu vytrácet, opustili jsme naše tři společníky i s jejich chytrými telefony a barevnými deštníky a vydali se na další cestu.

Naše pouť pokračovala přes doly, pojmenované podle americké tématiky (malá a velká Amerika, Kanada a Mexiko). Z těch jsme toho tolik neměli, protože všude bylo plno bahna a jemný, protivný deštík se rozhodl, že si nás trochu vychutná. U dolu Mexiko jsme zastavili a zatím, co ostatní svačili, já se vydal řešit problém poněkud opačný hladu. Les okolu dolu byl však hustě protkán cestami a když jsem našel vhodné místo, málem jsem zabloudil cestou zpět.
Dále jsme pokračovali zpět směrem na Srbsko a když jsme našli vhodné místo zastavili jsme na večer. Usadili jsme se u stolku kus vedle studánky, na které byl nápis budící dojem, že ho někdo napsal ohořelým klacíkem a hlásající:

NE
X
PITNÁ VODA

Voda byla popravdě podezdřele stojatá a my jsme ji nijak moc nepotřebovali, tak jsme ji nechali o samotě. Naše večeře se sestávala z chleba a masové konzervy (od této chvíle je třeba při každé zmínce o masové konzervě přimyslet dodatek „jen exot Vojta měl sýr“, protože jsem moc líný, než abych to tam pořád dopisoval) a když už bylo celkem pozdě poodešli jsme od cesty a postavili stan. Dále jsme se bavili podobně jako včera, Koňa si četl internetové zprávy a zbytek Alchymistu. Kryštof dal opět přednost samotě a četl si na nedaleké louce zalité světlem zapadajícího slunce.
Druhý den ráno nás vzbudilo pískání Želvových hodinek a Koňa si usmyslil, že nás dostane ze stanu, co možná nejdříve. Sbalil tedy velmi rychle své věci a začal s pravidelným rozestupem tří minut vytahovat kolíky. Poslední zbyl ve stanu, postrádajícím již vrchní plachtu, Želva a po tom, co i on dobalil, naložili jsme stan a vrátiĺi se k cestě, kde jsme se nasnídali povidel.
Jak jsme měli v plánu, došli jsme zpět do Srbska a chystali se znovu do krámu, kde jsme chtěli prve poprosit o doplnění lahví. Naštěstí nás jeden z místních sedících před krámkem upozornil na nedaleký hydrant s pitnou vodou. Když jsme doplnili pitnou vodu, Opičák se vydal na nákup. Nakoupil další tři balení krájeného chleba, čtyři masové konzervy a nějaký lepší sýr. Dodatečně jsme koupili další sladké pečivo (pět šátečky v náhodné směsi tvarohových a s marmeládou) a 1,5 litru melounové matonky (prostě jsme to museli zkusit, protože to byla limitovaná edice a nikdo to neznal, stála 17 Kč a zvláště po vyprchání bublinek bylo znát, že je to oslazený výlisek z melounové šlupky). Na místě jsme vypili, co se do nás vešlo a doplnili to, dokud jsme měli přístup k vodě. Sladké pečivo bylo pochopitelně určeno opět k okamžité spotřebě.
Po této zastávce, jsme se vydali směrem k Alkazaru. Na kraji jsme se vyfotili pomocí autospouště a krosnového stativu a vydali se prozkoumávat bývalý důl. Postupně jsme prolezli první tři patra a při lezení mezi nimi si užili spoustu adrenalinu (poměrně strmý štěrkovitý svah, po kterém se s batohem na zádech a sandály na nohou dalo téměř lyžovat, příště si vezmu pořádné boty) a batohy jsme museli mezi druhým a třetím patrem odložit. Nahoře ve třetím patře jsme nalezli zajímavou skrýš s postelí krbem a spoustou jiného vybavení, jedinou fotografii, kterou jsme z ní pořídili, však Želva bez mrknutí oka smazal. Po chvíli začalo pršet a my jsme radši slezli, protože skluzavky ze štěrku a hlíny, které nás spojovaly se zemí jsme rozmočené zdolávat nechtěli. Dole jsme se vrátili kus cesty zpět do malého zastřešeného posezení pro turisty, kde jsme poobědvali chléb s masovou konzervou (/sýrem) a vyčkali nežse deštík uklidní.
Do obce Svatý Jan pod Skalou jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne a na chvíli tu zůstali. Koupili jsme si tu poměrně dobrou točenou zmrzlinu (vanilka jako jedna příchuť a čokoláda s kokosem jako druhá, tato zvláštní příchuť byla obarvena černým barvivem, jenž rádo zůstávalo na ústech), ke které, jak jsme měli očekávat, nebyla žádná účtenka. Dominik však prohlásil, že pět zmrzlin se v účetnictví někam schová. Následovalo rozhodnutí, zda nakoupit ve dva kilometry vzdáleném obchodě, nebo ne. Po menším sporu se Opičák vydal nakoupit nějaké rohlíky a nutelu, kdybychom potřebovali snídani. Já se Želvou jsme se vydali na procházku po vesnici, protože Želva mi chtěl ukázat kostelík a přilehlou posvátnou jeskyni. Vevnitř byl úplně vzadu mramorový oltář a u něj cedulka, hlásající, že je-li oltář mokrý, bude pršet. Oltář byl mokrý už od pohledu, ale déšť, co přišel večer, nebyl tak hrozný. Kryštof mezitím odešel kousek vedle, psát báseň a my jsme se k němu později přidali. Jen Koňa si to nechával na pátek. Želva po chvilce odešel přemýšlet do kostela a za nějaký čas se vrátil Opičák. Protože už začínalo být pozdě, vydali jsme se nahoru.

Výstup netrval příliš dlouho. Nahoře jsme chvíli pozorovali západ slunce a potom jsme slezli kousek níže, kde se oddělovala pěšinka k malému prostoru s ohništěm. Po chvíli odpočívání básnění a prozkoumávání okolí jsme postavili stan. Po nějaké době vyšli z pěšinky nějací dva lidé a po zahlédnutí stanu se otočili a zmizeli. To nás lehce znepokojilo a Koňa s Opičákem se posadili k cestě, aby nás příště nikdo nepřekvapil. Zbytek se uložil ve stanu. Ve stanu jsme prostě leželi a přemýšleli, jen Kryštof ještě dočítal Alchymistu. V sedm hodin jsme se navečeřeli opět chleba s masovou konzervou (/sýrem). O hodinu později jsme šli spát.
Vstávali jsme v půl třetí a po rychlém sbalení stanu jsme odešli zpět na vyhlídku. Na Opičákově telefonu jsme nastavili časosběr, aby bylo vidět, jak se krajina rozsvěcí a vystupují barvy. V půl čtvrté jsme viděli Vysílačkovo auto, jak zajíždí ke kostelu. Okolo čtvrté už byl nahoře. Do šesti hodin jsme si povídali o všem možném a když už všichni uznali, že je na čase jít se ohřát a nasnídat, slezli jsme dolů.
Vysílačka nás zavezl do Mezna, kde jsme si každý podle chuti nakoupili pečivo k snídani a potom do tábořiště, kam jsme dojeli ještě před snídaní a dostali jsme do deseti volno na dospání. Večer jsme pak u slavnostního ohně přednesli své básně.

Toto vyprávění je mnohem rozsáhlejší, než původní deník, který je zmatený a stručný. Ta část deníku, kterou jsem psal Opičákovým perem je skoro vybledlá, nejspíše kvůli vlhkosti. Tento elektronický přepis jsem vytvořil v době, kdy jsem měl mnohem více času než na cestě a zjistil jsem, že původní verze je k ničemu.
Úkol o psaní deníku se mi už od začátku celkem líbil a když jsem druhý den cesty zjistil, že se k tomu nikdo nemá, vyškemral jsem si sešit a pustil se do toho. Doufám, že se tento text dostane k Hřebíkovým očím, protože si myslím, že si zaslouží vědět, jak naše cesta vypadala, po tom co nám ji tak pěkně připravil.

Tímto mu za vše děkuji a končím svoje dílo.

Fotky ZDE