Mafie v Českých Budějicích. Na toto místo jsme se vydali v sobotu 4. 3. 2023  jak my tak i jiné oddíly.  Mravenci z oddílu Larkwei se jako obvykle dostavili v nejmenším počtu Rudolf  Veverka Messi a já, který tam přijel jen z donucení. Samozřejmě že s námi byl vedoucí Koňa . Který měl jediný úkol přivést nás tam a zpět živé a zdravé. Když jsme dorazily na základnu tak jsme odložili batohy a našli si místo na sezení. A zahájili jsme čekaní na ostatní oddíly. 

1.část a také poslední začala za nedlouho. Všechny oddíly se rozdělili na mafiánské rodiny a policajty. Každý dostal svou kartu popisující vlastnosti hrané postavy. Tím hra začala a někteří upocenci okamžitě vyběhli. Pravidla jsme znali a vydali jsme se v klidu bojovat proti Mafiánským rodinám. Náš tím se skládal z obyčejných pochůzkářů a pár lidí co měli extra buřty v podobě lepších postav. My se ale obávali Federálů mohli nás zbavit všeho zboží který jsme zabavili mafiánům. Nechyběli ani pašerácké rodiny a pistolníci, jediné co chybělo Rudolfovi, byli jeho oblíbené popelnice, lidé s neomezenou nosností. Zboží mafiáni kupovali a snažili se ho co nejvýhodněji prodat a my švestky se snažili toho nejvíce zabavit a prodat u dealerů. Ano toto jsme dělali 3 hodiny v kuse. Takže svou pozornost jsem 10 minut věnoval pěti toustíkům a vodě v mé plastové láhvi. Musím říci, byly vcelku dobré. Jakožto člověk netoužící po zbytečném pohybu jsem použil mozek a společně s pár spoluhráči jsem blokoval most a jiné důležité úzké koridory. 

Když hra skončila odebrali jsme se zpátky do základny na vyhlášení nejlepších rodin a policejních sborů. Našemu sboru se povedlo získat první místo a tím jsme se stali nejlepším policejním sborem ve městě. Po vyhlášeni jsme se všichni vyfotili. Po té vyrazili zpátky na nádraží. Cestou jsme potkali McDonald , který jsme obešli bez povšimnutí, jinak bychom nestihly vlak. A pak následovala hladová cesta domů, kde se všichni rozběhli vlastní cestou. Tuto užasnou akci si mravenci skvěle užili, teda kromě mě. Z našeho dream týmu jsem získal nejméně bodů a proto píšu tuto kroniku.

Jakub Cisár

Jestli byl loňský tábor důležitý kvůli tomu, že jsme se před ním téměř tři měsíce neviděli na schůzkách či akcích, tak ten letošní byl ještě důležitější, protože jsme se neviděli téměř celý rok (kromě pár schůzek v září a v květnu/červnu). S trochou nadsázky by se dalo říct, že letošní tábor byla jediná ryze skautská akce během roku, proto jsme se snažili, aby opravdu stála za to. A jak se nám to povedlo? To si pojďme představit v několika větách, protože tábor již je za námi. Stejně jako loni jsme se vydali na louku u Skopytc, kde jsme našli skvělé zázemí. A stejně jako loni jsme se na louku vydali o několik dní dříve, abychom připravili tábořiště pro příchod mladších účastníků. Tím ovšem podobnosti obou táborů končí (teda ještě by se našla jedna, ale o té až později). Kluci téměř hned po opuštění rodičů zjistili, že se tentokrát budou nacházet ve westernovém prostředí, potulovat se divokým západem a kolonizovat Ameriku. A tak je hned v sobotu čekala dlouhá cesta prérií, aby večer ulehli a až ráno dorazili do rozestavěného městečka Larkwei-ville. Seznámili se s místním osazenstvem a mohlo začít to pravé dobrodružství v prozkoumávání okolí.

První týden byl také o vycházení s indiány sídlících v nedaleké indiánské vesnici. Naštěstí se s nimi po určitých neshodách podařilo zakopat válečnou sekeru a byli jsme pozváni na velký indiánský rituál, který však trochu zhatil jeden ze dvou velkých deštů. Konec první půlky tábora u nás už několik let tradičně patří slibovému ohni, na kterém se podařilo odslibovat hned několika vlčatům a proběhl i jeden skautský slib. Gratulujeme! Hned další den jsme si připomněli den nezávilosti, setkali se s Abrahamem Lincolnem a užili si trochu hazardu. Druhý týden začal zvratem, když byly z místní banky odcizeny všechny sladkosti a následně byl nalezen na cestě mrtvý indián, což vztah s těmito původními obyvateli znovu rozdmýchalo. Obviněn a odsouzen z toho činu byl neprávem Billy, ale jak to tak bývá, těsně před rozsudkem byl zachráněn neznámým banditou. Atmosféra v Larkwei-ville houstla i kvůli zvolení nového Sheriffa, který si nebral servítky a tak bylo lepší toto městečko opustit. Nakonec však zakročila vyšší moc a z přespání na místním Blaníku bylo přespání v místním sále obecního domě (před tímto přesunem však ještě proběhlo „setkání“ se spadlými stromy, elektrickým vedením a místními hasiči). O to delší procházka a to pozdější návrat byl druhý den na tábořiště, kde proběhl tuhý boj o městečko s úspěšným koncem i díky indiánům a tak mohl být později zvolen nový Sheriff, kterým se stal Billy. Následovalo vítězoslavné burrito a zasloužený odpočinek, aby se druhý den mohl připravovat závěrečný oheň a částečně už bourat.

Letošní tábor se ovšem nenesl pouze ve znamení tématického rámce zasazeného do divokého západu, ale zejména ve znamení programu pro jednotlivé věkové kategorie.
Navázali jsme na loňský úspěšný model družinového systému a snažili se ho vylepšit o podrádce, o jejich speciální program, ale i o zajímavý program pro skupinu mladších skautů a konec konců i rádci si přišli na své.
Zůstala celodružinové starost o kuchyni, rozdělování hlídek rádci, bodování jednotlivých členů, ale i psaní kroniky ve vylepšeném formátu. Kluci si tak během tábora vyzkoušeli sbalení v časové tísni a následné přespání za nepříliš dobrých povětrnostních podmínek, bosochodectví, noční výsadek či to, jak se zvládnou postarat o tábor a účastníky, když vedoucí na chvíli odejdou nebo například dělání burgerů v přírodních podmínkách.
Mnohdy tak běžel paralelně program pro čtyři věkové kategorie najednou a tak doufáme, že zejména skautům se nezaryje do paměti to, jak to dopadlo s městečkem Larkwei-ville, ale zejména tyto mnohdy velice náročné aktivity o překování sami sebe nebo stmelující družinový kolektiv.
Tábor si budou také jistě pamatovat ti, kterým se podařilo splnit výzvu Tří vlčích tesáků, Třech orlích per či odborku Zálesáka či Trosečníka a nesmíme zapomenout ani na ty, kteří dostali na konci tábora hnědý šátek symbolizující příslušnost ke skautské družině a opustili tak smečku Vlčat.
Zkrátka bylo toho hodně, tak zase v září na viděnou…

V úterý 22.9.2020 nám Pinokio poslal zvadlo na připravované „blanické putování“(kolem řeky Blanice na Šumavě), nejprve to vypadalo že se nikam nepojede, protože skoro celý týden před tím pršelo a bylo pod mrakem, ale pak se vyjasnilo a v sobotu ráno jsme se sešli na nádraží.

Jeli jsme rychlíkem do Budějovic, kde jsme přestoupili na vlak do Číčenic. Tam nás čekal vlak značky GW Train. Ten nás dovezl na zastávku „Prachatice-Lázně“, kde se k nám připojili Messany a Šedák.

Hned na prvních 4 kilometrech jsme překonali převýšení 512m na vrcholek Libín. Tam stála rozhledna, ze které mohl být pěkný výhled, ale bohužel byla zavřená. Naobědvali jsme se a šli jsme dolů. Cestou dolů se nám naskytl pohled na horu Boubín a Pinokio nám přečetl úryvek nějaké knížky o českém dobrodruhovi který chodí v Himalájích) nebo tam někde (pozn. dobrodruh byl Ladislav Zibura). Pak jsme asi hodinu šli údolím kolem Farského potoku, když jsme vyšli nahoru z údolí a přešli přes silnici na polní cestu, bylo to už jen kousek na další zastávku, kde nám Pinokio přečetl další část z té knížky. Dali jsme si nějaké jídlo (sladkosti) a šli jsme.

Prošli jsme kempem a kolem Křišťanovického rybníku, u kterého měl být stánek opravdu tam byl, ale když jsme ho míjeli, vypadal, že už je tak 3 roky zavřený. Cestou jsme se zastavili u „Kouzelné studánky“ která je proslulá tím že „je i po dešti bez vody“ ale ona normálně tekla!?

Zanedlouho jsme dorazili na „Sluneční skálu“ tak tomu říkal Pinokiův bývalý vedoucí Jim

z bývalého 1. oddílu, který tam na nás čekal. Pod tou skálou tekla řeka Blanice a na jejím levém břehu byl les. Jim říkal, že když mu bylo asi tak 14, měli tam letní tábor. Taky nám ukázal kroniku, která byla schovaná někde pod sluneční skálou, ve které byly první zápisy z 70. let. Sešli jsme dolů k řece, přebrodili ji a utábořili jsme se. Asi 20 metrů odtud bylo ohniště, udělali jsme oheň a myslím, že si někdo i něco upekl. Přibližně po osmé hodině Jim odešel a my šli spát.

Ráno jsme vyrazili trochu pozdě, dopoledne nás čekal ještě jeden velký kopec, který jsme ale zvládli. Kousek před Prachaticemi jsme se zastavili, dali si oběd a pokochali se krajinou. Do Prachatic jsme došli s malým předstihem, takže byl ještě čas zajít do místní večerky pro bonbóny. Došli jsme na nádraží a jeli zpátky.

Uzel

Pro letošní tábor jsme dostali nabídku od bratra Opičákana místo nedaleko Skopytc, které patří k jejich rozsáhlému hospodářství. Taková nabídka se samozřejmě nedala odmítnout, ale vzhledem ktomu, že se nejedná o žádné dlouhodobé tábořiště, plánování, ale také samotná realizace tábora musela začít dříve než obvykle. Sešli jsme se tedy nezvykle již ve středu (pozn. tábor začínal v sobotu) a započala stavba toho nejnutnějšího co takový tábor potřebuje –jídelny, kuchyně, latrýna apod, tak aby na kluky po příjezdu čekalo „pouze“ postavení obydlí a případně dalších táborových vychytávek, někdo by dokonce řekl zbytečného luxusu. Za zmínku z těchto tří dnů stojí zejména vysušování kaluží pomocí ohnišť a zapojení starších Jestřábů, kteří nemalým dílem přispěli ktomu, že bylo v době příjezdu zbylých účastníků všechno připraveno. Proto jsme se hned první den mohli dozvědět, kam nás letošní tábor zavede. Někteří tedy po vyvěštění příslušnosti k městskému státu neměli hned jasno, ale ostatní jim to rádi prozradili – ano, ocitli jsme se daleko v minulosti, ve Starověkém Řecku. Nové bylo však i něco jiného, konkrétně družinový systém, který má základy u samotného zakladatele skautingu a v rámci něho byl kladen větší důraz na spolupráci a vedení jednotlivých táborových družin v čele s rádci, na které čekalo více povinností, ale z toho

plynoucí i určitá privilegia. Můžeme jmenovat například rozdělení hlídek, večerní setkání či to, že službu v kuchyni měla na starost vždy celá družina. V rámci prvního týdne jsme budovali základy městského státu, kterých bylo hned pět –Pátra, Korint, Tegea, Messen a Élis. Setkali jsme se s několika mýtickými postavami, z nichž některé se podařilo i přemoct a získat z nich mocný artefakt. Zejména bloudění v bludišti Mínotaura a lovení Kentaura nám dalo zabrat. V průběhu prvního týdne se objevilo nebezpečí v podobě blížících se Peršanů, ale byl čas i na starořeckou kulturu, kterou bylo divadelní představení vedoucích o králi Midasovi. To jsme ještě netušili, že něco podobného budeme muset nacvičit i my. Ke konci týdne jsme chtěli po vzoru našich řeckých předchůdců zorganizovat olympijské hry, ale oheň nám ukradl zbloudilý Peršan a tak jsme se pro něj museli vydat do vzdálené Olympie. Páteční slibový oheň nám zase překazil déšť, který nepřestával ani v sobotu dopoledne, ale na druhý pokus se už oheň povedl a mohlo odslibovat hned osm skautů. Ještě před tím nás ale stihli porazit Peršanéu Thermopyl, naštěstí jsme utekli, tedy alespoň většina znás. Další den konečně došlo na zmíněnou olympiádu, která přinesla mnoho překvapivých výsledků. Soutěžilo se v lukostřelbě, maratónu, šáchově hře či pentatlonu, všechno samozřejmě v duchu fairplay. Druhý táborový týden se nesl ve znamení nepřímého boje proti Peršanům, ať pozorováním, odposlechu informací či přerušováním zásobovacích cest. A když bylo nejhůř, bylo potřeba se vydat na pomoc do Sparty, buď pro další bojovníky nebo náš výcvik. Došlo i na naše divadelní vystoupení, při kterých bylo vhledišti plno. Začínalo však být jasné, že se s Peršany budeme muset utkat znovu. Tak se také stalo a ve čtvrtek

odpoledne jsme se postavili samotnému Xerxovi, který přijel dokonce na koni, tedy spíš poníkovi, ale i tak zněj šel strach. Jak to tak již bývá, vyhráli jsme, ale byl to tuhý boj při kterém jsme po poražení Peršanů chvíli bojovali i proti sobě, ale pak jsme si uvědomili, že si Řecko raději rozdělíme na pět téměř stejně velkých částí. Byl tedy čas na oslavu. Během celého tábora jsme se také věnovali skautským dovednostem a proto mohli být u závěrečného ohně rozdány odborky Kuchaře, Táborníka či vlčácká výzva třech vlčích tesáků. Celý tábor byla také po dlouhé době psána kronika a tak se na tento tábor dozajista nezapomene, tedy doufáme, protože vždy to je zejména o zážitcích účastníků. A kdo ještě neviděl, může se na průběh tábora podívat na fotkách či dokonce videích, které jsou z divadelních představení nebo časosběru ze stavby.

Triangl

Triangl je akce našeho oddílu pro rovery a činovníky. Spočívá v nočním pochodu po třech kopcích, triangulačních bodech nebo jinak zajímavých místech.

K letošnímu Trianglu jsme se sešli v hojném počtu 8 účastníků na Táborském nádraží. Konkrétně se jednalo o Bidla, Pinokia, Dominika, Vaška, Šikulu, Opičáka, Housleho a psa Žofii. Když byla sdělena cílová stanice Protivín, vyvolalo to v účastnících překvapení zvláště u těch, kteří podle odjezdu vlaku odhadovali cíl a trasu a již měli plány na nedělní ráno. Nikdo ale neprchl tak jsme mohli v stejném počtu nastoupit do vlaku. Při cestě vlakem jsme stihli srovnat komfort dopravních prostředků, probrat možnosti únosu letadla s elektrikářským vybavením a také postup jak letadlo zachránit před únosci. Diskuze byla tak zajímavá, že nebýt nově postavené zastávky v Písku, pokračovali bychom dále do Ražic. Čas na přestup jsme využili k nákupu energeticky hodnotných potravin. Vlak do Protivína dorazil a za několik minut jsme již mohli stanout na startu letošního Trianglu a to nádraží Protivín.

Po projití večerního Protívina jsme po žluté trase zamířili směr Vysoký Kamýk. Cesta vedla po hrázích starých rybníků, přírodní rezervací, okolo opuštěných samot a temným lesem až v jednom místě Bidlo zavelel zastavit, určil azimut a po malých skupinkách jsme volným terénem stoupali k vysílači na Velkém Kamýku. Nikdo z cesty nesešel a tak jsme chvilku po půlnoci mohli na prvním zdolaném vrcholu zahájit půlnoční svačinku. Studený vichr ale chuťovým rozmarům moc nepřál tak jsme pokračovali po zelené do obce Všeteč a pak dále po silnici do Bohunic a Týna nad Vltavou. V této části jsme si dopřáli výhled na elektrárnu Temelín. V Týně jsme si doplnili vodu z pojízdné cisterny a dost si zašli, protože Bidlo si chtěl usnadnit, orientaci tím že sledoval noční chodce, kteří nás ale dovedli jen dvora domu. Na konci Týna jsme zdolali druhý vrchol cesty, rozhlednu Semenec. V Kolodějích nad Lužnicí jsme pocítili, že vyšli hvězdy, což bylo sice pěkné, ale neslo to sebou i jisté nedostatky v oblasti tepelného komfortu.

Proti proudu řeky, do Bechyně, se cesta zdála, nejdelší a nekonečná. Slavné schody v Bechyňském zářečí byly třetí výškový bod trasy, ale jen někteří měli dost sil a pošetilosti aby po 37. kilometrech závodili, kdo je vyběhne dřív. Ranní vlak jel až za dvě hodiny, tak si někteří domluvili odvoz přímo z cíle. Ti zbývající si pospali v přilehlém parku i čekárně a jako závěrečnou odměnu si ve vlaku mohli užít radostný pohled průvodčího, na jejich zabahněnou obuv, a cestičky, které vytvořila na podlaze vlaku.

Tato výprava byla pojata především, jako příprava na dubnový Závod vlčat a světlušek a tak se tu prověřovaly a doplňovaly požadované znalosti a dovednosti. Naše cesta vedla z Plané nad lužnicí na Sezimovo ústí přes Turovecký les a byla plná bláta. Počasí bylo ale v sobotu celkem klidné a tak nám kromě pár spadlých stromů z nedávné vichřice nestálo nic v cestě. Vyzkoušeli jsme si kreslit vlastní mapu, nebo vyhledávat v jízdích řádech a ve slovníku. Také jsme si procvičili vázání některých uzlů a čtení tajných zpráv.

Byla sobota, bylo ráno, byla zima. V 7:40 jsme se sešli u nádraží. O něco později jsme vyrazili v počtu 3 skautů + Želvy a Šikuly vlakem směrem k Ratajím nad Sázavou. K tomuto centru české videohry Kingdom Come: Deliverance jsme se ale jen přiblížili. Dostali jsme každý do ruky vajíčko, které představovalo vlče, které jsme museli opatrovat do konce výpravy (nikomu se to úplně nepodařilo). Vajíčka jsme rozbili až dlouho po prohlídce hradu Český Šternberk, který založil rod Divišovců, později Šternberků. Po asi půlhodinovém poslouchání průvodkyně jsme se tedy vydali do Vlašimi, cíleně na vlak v 18:09. Během cesty jsme ale změnili názor a chtěli jsme stihnout vlak o dvě hodiny dřív. To se však ani přes běh, polomrtvého člena a volání Šikulovi nepodařilo – vzdali jsme to před Vlašimí. Alespoň jsme tedy měli čas na skoro úspěšný crash test druhého vajíčka, pizzu a kafíčko z nádražního automatu.
Na této výpravě byl překonán rekord nejnižšího počtu účastníků, ale po této výpravě je určitě pravděpodobné, že bude překonán i na příští Želvově výpravě.

Hubert

První jednodenní výprava Mravenců se nesla v duchu počítačového světa. Poté co jsme si vyrobili vlastní brýle pro virtuální realitu a připojili se do světa pixelů, stanuli jsme před novou hrozbou. Svět byl napaden zákeřným virem jenž měl celý svět zničit. Aby nás virus nenašel museli jsme se uchýlit do zákoutí internetu, projít nástrahami darkwebu a utéct do cloudu. Zde jsme málem přišli o jednoho člena, jehož přístroj byl napaden virem a uzamknut. Naštěstí nám poskytli pomocnou ruku jeho rodiče a jeho přístroj znovu aktivovali. Nyní jsme se již mohli pustit do hledání antivirového systému ukrytého uvnitř hry. Po splnění náročných úkolů jako vázání drátů, rozdělání ohně a podobně, jsme od průvodce získali klíč od truhly s antivirem a podařilo se nám celý počítačový svět na poslední chvíli zachránit.

Tomáš Skořepa / Opičák

Jak se stalo již posledních několik let tradicí. Stejně jako loni, předloni, předpředloni, jsme se i

letos vydali na Štědrý den na Příběnice. A stejně jako roky předešlé s vizí, že cestou přece musíme dav střediskových skautů dohnat, protože jak již bývá zvykem, my nemáme sraz v půldeváté, nýbrž o něco později. Naplánovali jsme si tedy sraz v devět, abychom museli dohánět jenom půl hodinu. A jak již bývá zvykem, v devět na smluveném místě nikdo nebyl, tedy kromě dvou starších Jestřábů, kteří si řekli, že z vánočních pohádek už vyrostli a radši půjdou s námi. Kdo, že jsou tito dva, ptáte se?

Postupně se na sraz scházeli další a po akademické čtvrt hodině, jsme byli všichni. V počtu sedmi lidí jsme se tedy mohli vydat na již známou „horní“ trasu cestou na Příběnice. Hned první překážkou se stal výstup do lesoparku Pintovka, po kterém jsme si museli dát krátkou přestávku. Cukroví zřejmě na fyzičce zanechalo následky. Lesem, a hlavně po rovině, cesta ubíhala vcelku rychle, blížil se však zrádný Větrovský potok (zejména některé už nejednou potrápil). Odvážnější z nás zvolili přechod přes ještě zrádnější polorozbořený mostek. Další tradiční zastávkou je lom u Dražiček, obhlídka, co se za ten rok změnilo a následné testování hloubky nesmělo chybět. Poté byla na řadě již poklidná cesta lesem kolem mohylového pohřebiště až k mohyle na Příběnicích. Dav se nám jako vždy (jednou se nám to povede!) dohnat nepodařilo, ale přišli jsme akorát včas na „oficiální“ program, kterým je tradičně proslov vůdce střediska, zpívání

koled a vzájemné předání PéeFek. Letos se k tomu přidalo ještě předání pamětních odznaků za práci pro středisko, který obdržel i bratr Hřebík a bratr Pinocio, který se nejdříve smál Hřebíkovi, ale pak ho dostal též. Následně jsme se již mohli vydat na cestu zpět, u které stojí za zmínku snad jen Super G sjezd k řece na začátku a zastávka u Harrachovky na konci. I Pinocio se rozhodl, že příští rok půjde radši s námi než s davem. Lepší pozvánku na příští rok si snad ani

nemůžeme přát. Tak tedy za rok v ještě větším počtu!

Vánoční schůzku jsme se rozhodli pojmout trochu jinou cestou, než tomu bylo doposud. Každý rok schůzka vycházela ze stejného modelu, sejít se, nakrmit zvířata, rozdat dárky a jít domů.

Nová vánoční schůzka začala, když se děti potkali s naprosto nečekanou postavou a tou byl Sponge Bob. Ten je přizval dovnitř a sdělil jim, že bude pořádat vánoční mejdan, ale jeho hlavní host Santa Claus nedorazil a neví proč. Děti zjistili, že měl Santa cestou nehodu při přistávání, rozbili se mu sáně a rozutekli sobi. Santa se s dětmi dohodl, že mu sáně pomohou opravit. Naštěstí Sponge Bob věděl o jednom zkušeném skautovi, který by jim dokázal pomoc. Děti tedy vyrazili na klášterský hřbitov, kde se nachází hrob Emanuela Chalupného.

Po rozsvícení svíčky na jeho hrobě, se Emanuel zjevil a sáně jim za pomocí velkého hasáku pomohl opravit. Děti tedy společně s opravenými sáněmi putovali zpět se Sponge Bobem na jeho párty. Párty probíhala v duchu několika atrakcí co si děti mohly vyzkoušet. Rozdělili se na skupiny po dvou a vyrazili vyzkoušet každou atrakci. Bylo stanoviště s opilým volejbalem, kde děti měli snížené vidění pomocí roliček od „toaleťáku” na očích. Byl Havajský bar, kde si děti mohli namíchat vlastní drinky z tropického ovoce. Mazání obličejů poslepu navzájem, aby se nikdo z velkého sluníčka nespálil. Také byla jízda na surfu. A jako poslední bylo tradiční lovení jablka ze škopku, ve kterém ale byla speciálně slaná voda a člověk lovící jablko měl potápěčské brýle.

Vánoční počasí naší schůzce ale moc nepřálo, a tak nám celou schůzku bohužel propršelo. Všichni jsme si mokří a promrzlí zašli do klubovny na čaj, kde proběhlo symbolické předávání vedoucího oddílu, o kterém většina dětí ještě nevěděla. Vysílačka předával oddíl Dominikovi. Dominik dostal pár darů pro dobré vedení oddílu a jedním z darů bylo prkénko na krájení salámu, které nese vygravírovaná jména všech vůdců oddílu. Doufám, že ho v budoucnu ještě uvidíme a bude zde o pár jmen víc. Po předávání oddílu se předávalo ještě něco dalšího a to dárky, které si dávali děti mezi sebou. Schůzka skončila o hodinu dříve, kvůli špatnému počasí.

Vašek.