V sobotu 9.10.2021 jsme odjeli vlakem do Chýnova. Od nádraží v Chýnově jsme se vydali na cestu do Chýnovských jeskyní. Šli jsme po louce a prošli jsme lesem, kde na nás tajný agent rozmístil bomby. U Chýnovských jeskyní nám zbyla ještě hodina času, a tak jsme se šli podívat na nádherný výhled do přiléhajícího lomu a poté jsme se naobědvali. 

Ve 12:00 jsme šli na prohlídku jeskyní. Po prohlídce si někteří z nás koupili suvenýry ve stánku vedle vchodu do jeskyně. Cestou na vlak jsme narazili na opuštěnou budovu, kterou jsme šli prozkoumat. Pravděpodobně se jednalo o opuštěný dům. V 16:36 jsme odjeli vlakem zpět do Tábora.

Sešli jsme se v 8:50 na nádraží, kde jsme si došli koupit jízdenku na vlak.
Jízdenka nám zařídila cestu do Sepekova kde naše putování pokračovalo, cesta nás vedle okolo zajímavého obchodu jménem Jednota nebo třeba okolo místní večerky do které jsme jako na každé vypravě neměli přístup😥😥

Poté jsme vyrazili dál do místních nebezpečných lesů kde na nás čekala luštící aktivita o které si za všechny trofnu říct, že byla nad rámec naší inteligence😂😂. Také tam na nás čekal hrdina tohoto putování Karel. Karel byl středně velký kámen který se nemohl dotknout země takže jsme ho museli furt nést za to patří velký dík Tábormanovi a Hodinaři kteří s Karlem ušli velký kus cesty a tím nám ostatním ušetřili hromadu práce 👏 👏 .

S Karlem jsme si ještě za cestu užily dost zábavy vylezli jsme s ním na posed nebo jsme s ním šli se zavázanýma očima přes potůček. S Karlem jsme dorazli až k nadraží kde jsme byli o dvě hodiny dřív než nám jel vlak zpátky do Tábora a také o 5 minut díl než nám jel vlak do Tábora. Ale dvě hodiny jsme zvládli a mohli jsme odjet zpátky domů sledovat volby😁😁

Podle mě jsme si výpravu všichni užili❗❗❗❗

Rudolf

Tato výprava se odehrála online v Los Angeles. Kde jsme pomáhali detektivu vypátrat zmizení Velkého Džoua. Vžili jsme se do role a začali jsme pátrat po záhadném zmizení. Prohledávali jsme celé Los Angeles na mapě Google Earth. Když jsme se dozvěděli, že Velký Džou je mrtev. Začali jsme pátrat po vrahovi.
Prověřovali jsme všechny stopy, které jsme našli. Podle stop jsme se dozvídali, kde máme pokračovat v pátrání. A proto nám bylo ctí se seznámit třeba s barmanem nebo se zámečníkem. Informace jsme hledali i v místní opeře nebo u pizzaře Guseppeho. Důležité bylo se nad každou výpovědí zamyslet a ověřit jsi jí u více zdrojů. Tím jsme byli

samozřejmě proškoleni, tak že nám to nedělalo žádný problém. Když jsme měli všechny dostačují informace pustili jsme se do vyslýchaní všech podezřelých. Sešli jsme se a společně jsme probrali, kdo by to tak mohl být. Každého jsme se zeptali co dělali včera večer. Někdy nám svojí odpověď neřekli zadarmo. Museli jsme splnit různé úkoly např. namíchat drink nebo přinést suroviny na pizzu. Když nám jí řekli o věřili jsme si jí. Pak jsme předvolali ty nejvíce podezřelé, abychom zjistili kdo byl vrah Velkého Džoua. Na konec jsme vraha odhalili. Byl to Pizzař Guseppe. Asi můžu mluvit za všechny, když řeknu, že tuto výpravu jsme si užili.

Situace v říjnu naší obvyklé skautské činnosti zrovna nenahrávala do karet. Přišla
druhá vlna pandemie koronaviru a tak byla zakázána jakákoliv setkávací skautská
aktivita. Proto jsme se s programem poprali jiným způsobem. Pro naše vlčáky jsme
vymysleli asynchronní výpravu Mauglího cesta, které se mohlo zúčastnit kterékoliv
vlče i s rodinou v rozmezí zhruba 14 dnů. Připraveno to bylo tak, aby se nikdo s
nikým nemusel setkat, ale aby i přesto účastníci ušli nějaký ten kilometr a při tom se
bavili. Začínalo se u klubovny, odkud se šlo přes Klokoty až na Harrachovku a konec
byl u studánky Eleonory. Po cestě jsme poschovávali 8 schránek – každá
obsahovala úkol a úryvek z Knihy džunglí. A na konci čekala sladká odměna.
Výpravy se zúčastnila velká většina vlčáků, dokonce se na ní vydali i za deště a
někteří jedinci se nebáli spojit výpravu se
současným trendem – otužováním!

Výpravu jsme započali malebnou jízdou vlakem do Malšic. Ze kterých jsme se pak vydali na naší pout kolem Lužnice. První krůčky byly lehké a všichni byli nadšení, že se vidí. Dokonce se k nám přidal Bernard, který si spletl výpravu, ale nezalekl se a šel s námi. Naše první zastávka byla Stádlecký most, kde děti měli nakreslit most podle svých nejlepších schopností. Poté byla malá svačina a šlo se dál. Po cestě dětem byly vyprávěny příběhy o severské mytologii, zejména o bohovi Thorovi vládci hromu a také o vikinzích. Další zastávka byly Příběnice, u kterých byl oběd a děti se dozvěděli něco málo o jeho historii. V půlce cesty některé přemohla bolest nohou a už to nebyla tak svižná chůze jako na začátku. Ke konci jsme už byli skoro všichni vyčerpáni, ale také nabuzeni z krásné cesty a malebné Lužnice. Nakonec bych chtěl říct, že jsem si výpravu sám moc užil a doufám, že nám situace za nějakou dobu dovolí znovu něco takového podniknout.

Šéf

Na ježdění do Vlčího dolu nebo Bechyně už jsme přeci trochu velcí…a tak jsme se rozhodli vydat se až za hranice naší známosti, tedy na Vánoční trhy do Lince. Z počátku byl i samotný Vysílačka tímto odvážným Želvovým nápadem poněkud zaskočen, nakonec jsme se však v silném počtu čtyř skautů a dvou vedoucích sešli v brzkých ranních hodinách na vlakovém nádraží v Táboře. Po klidné, tříhodinové cestě jsme konečně dorazili na místo. Jen počasí bylo zpočátku nic moc. To nás však vůbec neodradilo a hned po příchodu na hlavní náměstí jsme tramvají vyjeli až na samotný vrchol města Pöstlingberg.

Dokonce se i zlepšilo počasí, a tak bylo vidět až na Alpy. Po návratu do centra jsme si nemohli nechat ujít oběd v místním tradičním Mekáči. Rovněž nesměla chybět návštěva nedalekého Tigeru. Následně jsme se rozhodli prozkoumat město, od přístavu až po zámek. V tomto duchu jsme strávili zbytek dne, dokud nenastal čas odjezdu domů. No a po několika úsměvných událostech (například bratra Lístka přivřeného ve dveřích vlaku) jsme se všichni ve zdraví, kolem deváté hodiny večerní, vrátili domů. A kam příště?

Želva

14. prosince jsme se s mladšími skauty sešli na náměstí Mikuláše z Husi a vydali se plnit některé úkoly potřebné ke splnění odborky Geocacher.

Prvním bylo najít 3 „kešky“ pouze za pomoci leteckého snímku. Po chvilce hledání kolem mostku přes Tismenický potok a vyluštění nápovědy, kluci uspěli a mohli jsme se vlakem přesunout do Prahy. Po dalších caches jsme se promočeni schovali do kavárny na Vinohradech, odkud skauti naplánovali další postup a schované schránky.

Bahňák s Juniorem naštěsí vedli přesně a tak se Hodinář mohl starat o vyluštění nápověd a vypočítání potřebných souřadnic. Pouze jedna keška zůstala neobjevena a tak už zbývalo jen prohlédnout Skautský Institut a návrat domů.

Šikula

V pátek večer 8. listopadu jsme přijeli do Jindřichova Hradce, kde jsme byli přesvědčeni, abychom se připojili k místní mafii. Jeden její člen nás provedl usínajícím městem až do tajného doupěte, kde nám byly přiděleny místnosti ke spaní.

Když jsme se najedli a ubytovali, předvedli nás před šéfa mafie. Ten nám vysvětlil, že se druhý den chystá velká loupež, na kterou potřebují naši pomoc. Nejdříve ale budeme muset podstoupit výcvik a provést spoustu příprav.

Druhý den ráno jsme byli vycvičeni v různých potřebných dovednostech a ještě před obědem jsme zvládli překazit plány jednomu pašeráckému gangu.

Jen, co jsme se najedli a náležitě si odpočinuli, bylo třeba vydat se do města a navštívit pár našich spolupracovníků – agentů. Ti nám předali tajné informace o objektu loupeže a my jsme je úspěšně dešifrovali. Následoval průzkum terénu, při kterém jsme hledali optimální trasu a všímali si všeho, co by se nám mohlo při akci hodit.

Když jsme se vrátili podařilo se nám zachytit část komunikace týkající se kufříku, o který nám šlo. Po složení zprávy a jejím dekódování jsme zjistili, že objekt se přesunul do transportéru a chystá se opustit město. My jsme ale byli rychlejší a kufřík i s jeho sladkým obsahem získali.

Nejmladší z nás už byli značně unavení, proto se uložili ke spánku. Mladší skauty ovšem čekal naprostý opak – opustit základnu a podstoupit tradiční výzvu spojenou s tím, co je čeká další den.

V neděli po snídani nám mafie poděkovala za naše zásluhy a rozloučila se s námi. Snad na nás nezanechala nekalé úmysly.

Vyvrcholením výpravy bylo však slavnostní předání družiny Mravenců z rukou roverů mladším skautům, kterým se v noci podařilo splnit výzvu, kterou si na ně roveři připravili a mohli tak obdržet družinovou vlajku a zakřičet si jejich nový pokřik. Jsou tak již čtvrtou generací Mravenců v našem oddíle.

Potom jsme se už mohli vydat na cestu domů.

O víkendu 12.-13. října jsme se společně vydali na tradiční pouť, jejíž cílem byl jak jinak než vrchol Blaníku. Plni očekávání jsme vyšli ze startovní destinace v sobotních ranních hodinách. Tentokrát jsme zvolili schůdné stezky a přidali do kroku, takže jsme vrchol Blaníku pokořili už kolem 15. hodiny, a tak jsme měli možnost prohlédnout si malebnou podzimní přírodou i z blanické rozhledny. Občerstvili jsme se blanickou malinovkou a šli jsme hledat místo na nocleh. V průběhu večera jsme se šli podívat na staré tábořiště, kam jezdívali na tábory naši nejstarší činovníci. Udělali jsme si oheň na starém ohništi, posilnili se večeří a čekali, až vymizí poslední sluneční paprsky. V noci jsme potkali místního poustevníka, který nebyl zrovna přívětivý. Místo ke spaní jsme si pokusili najít co možná nejdále od místního nebezpečného živlu.

Než jsme ale zalezli do teplých spacáků, opustil nás polonahý Dominik, kterému nejspíš bylo moc teplo a asi se šel ochladit do studenějšího podnebí na vrchol Blaníku. Za Dominikem se postupně vydal Vysílačka a poté skupina bývalých vůdců. Nechtěli jsme je v tom nechat samotné, tak jsme se za nimi vydali všichni. Dorůstající Měsíc nám svítil pod nohy, cestu nahoru jsme zvolili přímou leč kamenitou. Nakonec jsme se nahoru vydrápali funící jak stádo bizonů, ale výstup stál za to. Po skupinkách jsme šli schválně, protože to bylo součástí nadcházejícího rituálu. Vysílačka za přítomnosti všech minulých vůdců a oddílové kroniky předal hodnost Vůdce oddílu už značně vychladlému Dominikovi. Nezapomenutelný moment jsme slavnostně zapsali do kroniky, sešli ke spacákům a šli spát.

V neděli jsme cestou navštívili Malý Blaník, za krásného počasí jsme vítězoslavně doputovali do cíle a odjeli auty zpět do Tábora.

Kryštof

Letní tábor roku 2019 prožili jsme na milém tábořišti nedaleko přehrady Orlík. Krom toho, že jsme tu našim hlavám dopřáli odpočinku od každodenního života, udělali jsme si náš pobyt ještě o chlup speciálnější. Z čista jasna jsme se totiž objevili v metropoli zvané Kapitol, obklopeni tajuplnou a divokou džunglí. Možná to byla jen náhoda, ale letos jsme si museli za táborovou hrou dojít blíže sami. Neukázala se nám ihned v celé parádě jako obvykle, ale každý jsme museli dle vlastní vůle hledat detaily, kterém by nám otevřeli dveře do říše ovládané prezidentem Snowem.

A to se nám vyplatilo. Místní vědecká smetánka zrovna pořádala objevitelskou expedici do džungle, ke které jsme se kvalifikovali. Tedy přesněji do tří expedičních skupin. Naší snahu ocenil navíc prezident Snow a ve svém proslovu zahrnul nás mnohými vizemi a predikcemi o zářné budoucnosti nás Kapitolanů, pokud využijeme toho, co nám zdejší oblasti a především jejich zdroje nabízí. Výzvu jsme vyslyšeli a začali zde budovat novou infrastrukturu.

Avšak džungle jako by měla vlastní život. Těžko popisovat, co našim očím zůstalo skryto. Víme ale to, že kdesi v jejím jádru zrodil se démon… snad v reakci na náš náhlý a neočekávaný vpád. A proniknul až k nám do velkolepého Kapitolu, aby si došel pro vůbec prvního, kdo do pralesa vkročil – dobrodruha Jonese. A aby toho nebylo málo, k večeru museli jsme být ozbrojenými mírotvorci evakuováni za hranice města. Díky tomu jsme se však seznámili se zdejšími obyvateli, což bylo pro obě strany velice obohacující.

V tábořišti děly se taktéž věci neméně zajímavé. Za celou dobu navštívili nás tři přepady – jeden dívčí oddíl, jeden chlapecký a nakonec naše hlídky prověřila jednotka starších skautů, která tímto završila svůj speciální trosečnický program. Ten obnášel především dva dny přežívaní mimo tábořiště o vodě a plackách, za omezeného počtu propriet a plnění rozličných výzev. Třeba takový dalekonosný hod vejcetem, vyřezávání vlastních lžící, či náročný noční výsadek určitě si užili. Třesničkou na dortu pro ně mohlo pak být setkání s majitelem chatky, který se jal nabídnout trosečníkům vlastní placky k porovnání.

Přátelství s domorodci mohlo pokračovat po auditu u prezidenta Snowa a na krátký čas zdálo se, že se naše dvě civilizace zaujaly takovýto smírný stav. Následně ale (kruto)vládce ukázal svou pravou tvář. Jím nazvané mírové hry přetavil do her veskrze spíše hladových. Vědecká a domorodá honorace byla tak postupně ponoukána proti sobě, což vedlo až k vražedným zásahům. Notno podotknout, že mladí objevitelé ihned rozpoznali zlo, jakému se stali svědky a prezidenta Snowa v obležení své mírotvorné ochranky zahnali do ústraní – což v tu chvíli skutečně neočekával.

S o to větší vervou byl nám však vrácen úder. Vyhoštěni mimo metropoli, doputovali jsme až do útrob džungle s žádostí o pomoc. Démonický přízrak postavil se tentokráte naštěstí na naší stranu a společnými silami dosáhli jsme v závěrečné bitvě slavného vítězství a nejen toho. Nově zvolený prezident Rudolf zavázal se k pokorné a rovnoprávnost ctící vládě – a to jak mezi vlastním lidem, tak vůči odlišným, neméně hodnotným společnostem.

Doplňek:

Protože je zážitek z letošního tábora jistojistě věcí velmi subjektivní a liší se od jedince k jedinci, pokusil jsem se vcítit do vnímání tří odlišných věkových generací – od Vlčete až po nás vedoucí – a shrnout, čím by mohl být pro každou kategorii letošní tábor významný. Jedná se tak o pohled tří stran, z nichž se každá podílí na běhu celého tábora z jiné perspektivy a dohromady by tak mohly podat barvitější popis toho, jaký ve skutečnosti letošní tábor byl. Přesto se jedná pouze o mojí vlastní simulaci a je jasné, že doopravdy objektivně nelze shrnout ani jeden z těchto tří pohledů – právě proto, že je vnímání každého z nás naprosto jedinečné.

 Hynek