Jestřábi, Dívčí Kámen, verze 2.0

 

Byl to chladný, prosincový den, kdy se družina Jestřábů v hojnem počtu šesti členů pod vedením Želvy, Dominika a Šikuly, vydala na zimní výpravu do všem dosud neznámého kraje, který snad ani nemá vlastní název. Říkejme mu tedy například ,,Povltaví poblíž Českých Budějovic“.

Po cestě ranním expresem a jízdě s neznámým dopravcem, jsme konečně dorazili na místo. No, a protože to pro nás všechny byl zřejmě první den v tomto období se sněhem, nemohli jsme si odpustit toho nevyužít. To se na nás dalo i dobře zaznamenat, poněvadž po sto metrech chůze téměř každý z nás vypadal jako sněhulák. Naštěstí se naše tempo brzy dostalo opět do optimálních hodnot, tak jsme s promočeným oblečením mohli pokračovat dál. Čas v tuto chvíli nebyl naším nepřítelem, neboť vlaková spojení z naší finální destinace odjížděla s poněkud většími časovými rozestupy. Jenže po chvíli plné her a sněhových bitev, která se později ukázala jako poněkud delší chvíle, jsme zaznamenali značnou časovou ztrátu, nezbývalo tedy nic, než do toho, jak se říká, šlápnout, měli jsme totiž ještě pořádný kus cesty před sebou. Odměnou nám za to byly nádherné výhledy na zasněžené údolí, lemující řeku Vltavu. Po chvíli jsme konečně došli do našeho cíle. Byla to zřícenina hradu Dívčí Kámen. Tam jsme vystoupali nahoru a konečně poobědvali, přičemž se Jestřábi dozvěděli, že předchozí generace Jestřábů už kdysi na tomto místě byla (proto ten název). Pokusili jsme se tedy o napodobení tehdejších fotek přesně z tohoto místa, což se docela povedlo. Poté jsme si prohlédli zbytek hradu a zamířili k finálnímu cíli, vlakové stanici ve Zlaté Koruně. Naštěstí jsme zpáteční vlak stihli s patřičnou časovou rezervou.

Všem se výprava líbila, až na cestu vlakem do Tábora, kdy obsluha s pojízdným občerstvením zapomněla na náš vagón. Bylo to veliké zklamaní. No, tak snad někdy příště…

 

Želva