Takto vypadá finální verze mého vyprávění po konzultaci se zbytkem družiny. Děkuji jim za pomoc.

První den jsme na vlak čekali asi 20 minut a mezi tím projely tři jiné. Ve vlaku (klasický žloutozelený motorák) jsme začali kupovat jízdenku z automatu, ale po vhození pár mincí nám došlo, že 648 Kč v kovových mincích u sebe nemáme. Velice rychle se však objevila průvodčí a prodala nám jízdenku normálně. K této jízdence jsme zdarma dostali papírek o spojích a soupravách, kterými pojedeme (dlouho jsem ho nespatřil).
Když jsme čekali na další vlak směrem do Prahy, hráli jsme karty a projíždějící expres si s sebou málem odbesl Kryštofovu karimatku. V tomto vlaku jsme měli trochu více času a tak se někteří z nás na zemi vedle úchytu na jízdní kola poprvé začetli do Alchymisty.
Na hlavním nádraží v Praze jsme si koupili nějakou tu bagetu a snědli pár sucharů. Také pytlíčky s instantní pomerančovou šťávou se hodily. Poté, co si Kryštof zahrál na piano, kterému nefungovaly dvě klávesy, jsme se vydali na nástupiště „1a“. Do vlaku jsme nakonec nastupovali trochu na poslední chvíli, ale všechno jsme v pořádku stihli a ještě jsme pomohli nějaké paní s kufrem. Vlak směrem na Beroun nebyl tak luxusní, ale dalo se v něm i usnout.
Ve Zdicích na nádraží jsme na sucharech a chlebech snědli trochu falešné nutely a vydali se na cestu.
Netrvalo to moc dlouho a zastihl nás déšť, ale nebylo to nic hrozného. Krajina okolo byla moc pěkná, jen bylo vidět, že chodit v ní bude trochu náročnější. Než jsme došli do Koněpruských jeskyní, vylezli jsme do celkem strmého kopce a nahoře na místě s pěkným výhledem jsme dojedli nutelu. V Koněpruských jeskyních jsme stihli jednu z posledních prohlídek a dokomce jsme si mohli schovat batohy na pokladně. Prohlídka měla asi hodinu a průvodce nám dělal kluk zhruba našeho věku. Po prohlídce jsme na místním WC doplnili vodu (ukázala se být dost nasycená chlorem, ale přes pytlík pomerančového nápoje se to dalo pít a co tě nezabije, to tě posílí) a posvačili suchary. Odtud jsme vyrazili k nedaleké vesnici Tobolka, u které jsme plánovali v lese přespat. Ve vsi jsme se museli zbavit černé fenky labradora, která byla poněkud tlustá (možná dokonce březí) a také měla velký zájem jít s námi. Nevypadalo to, že by se k ní někdo hlásil a tak jsme jí po chvíli utekli když se naskytla příležitost.

Tábořili jsme v lese, dobrý kus od cesty a po večeři, sestávající se z chleba nebo sucharů s povidly a občas slunečnicovými semínky, se většina z nás opět začetla do Alchymisty. Jen Kryštof si ještě dal malou procházku a když se vrátil, už jsem spal.
Další den jsme se vydali směrem na Karlštejn. Zastavili jsme v obci Srbsko, kde jsme ve stísněném krámku „smíšené zboží“ nakoupili krájený chléb (jeden normální a jeden toustový), nějakou vodu (moc nám nechutnala – 9 Kč za dva litry a ošetřená UV zářením), jednu lahev něčeho, co se jmenovalo „malina“ (červená, perlivá tekutina, o korunu dražší než voda, chlubící se nápisem 0% cukru jako by na tom, že cukr jim přišel moc drahý bylo něco pozitivního), nějakou šunku (15 plátků), krájený sýr (jediné, co pod tím názvem měli byl Madeland light „o 36% procent tuku méně než normální verze“, což byla pěkná žvýkačka, ale po dvou plátcích na krajíc celkem v pohodě), dvě konzervy vepřového masa (to levnější ze dvou) a po chvíli váhání nějaké sladké pečivo (Kryštofovi to nedalo a ještě se pro něj vrátil, byla to náhodná směs tří skořicových šneků a tří koláčů). Po tomto nákupu, jsme málem neodnesli účtenku (cca 400 Kč), ale prodavačka měla po velkém obratu dobrou náladu a Opičák to s lidmi umí. Když už jsme zastavili, využili jsme příležitosti a najedli se nějakého chleba (šunka nebo sýr podle chuti a přesvědčení) a ono sladké pečivo. To už bylo okolo jedenácté. Došli jsme do města (nejspíš se jmenuje Karlštejn, když je okolo) a v benzince jsme nakoupili nějaké bagety (bohužel, všechny kuřecí) a naproti čtverečkovaný sešit za 6 Kč. Prohlédli jsme si bunkr, který byl zdejší turistickou atrakcí a začali stoupat k hradu. Jak jsme se tak plazili nahoru s batohy na zádech, ukázalo se, že první, co náhodného kolemjdoucího napadlo při pohledu na nás bylo, že „tu budou někde spát“. Zdá se, že stanování v CHKO je zde každodenní záležitostí, protože to nebylo bráno nijak negativně. Cestou jsme potkali starší paní, která bydlí v půlce kopce, nesocí těžké tašky domů a Opičák jí polovinu poponesl a trochu si popovídali (Opičák je cennou součástí naší družiny, protože je z nás jediný extrovert a rozpovídal by i kámen). Životní příběh nám bohužel povědět nestihla. Této paní jsme nabídli vyleštit brýle (naše interpretace onoho úkolu se skly), ale „byly drahý jak ojetý auto“ a nám je raději nesvěřila. Přímo na hrad jsme nešli, protože jsme očekávali dlouhou frontu na poměrně krárké okruhy za dost peněz, ale nějaké fotky máme.
Když jsme slezli kus dolů, usadili jsme se vedle cesty (zpátky jsme šli zadem, takže celkem v klidu) a dali si chléb se šunkou (musí se sníst, co nejdřív, protože se bude kazit), nebo dvojitou vrstvou sýra. Než jsme vyrazili napsal jsem kus deníku a dost jsem se u toho vztekal s propiskou.
Nedošli jsme daleko a dalo se do deště. Déšť to byl vydatný, ale my jsme se rychle stihli schovat na autobusovou zastávku u vesnice, kterou jsme procházeli. Byla to celkem obvyklá zastávka, jen byla navíc vybavena knihovničkou s jednoduchými pravidly: vezmi si libovolnou knížku, přečti si ji a potom ji buď vrať, nebo nahraď. Po chvíli čekání dorazila na zastávku skupinka tří asiatů (muž a dvě ženy), kteří se bavili v mateřštině. Obě skupiny se nakonec pohroužili do mlčení a zatím, co ostatní si četli z Alchymisty, já (vybaven náskokem, protože minulou noc jsem četl opravdu dokud to šlo bez baterky) jsem napsal velký kus deníku (dále jsem používal Opičákovo pero, které bylo mnohem spolehlivější, jen jsem tenkrát nevěděl co s tím inkoustem udělají dvě noci v tee pee). Když se déšť začal pomalu vytrácet, opustili jsme naše tři společníky i s jejich chytrými telefony a barevnými deštníky a vydali se na další cestu.

Naše pouť pokračovala přes doly, pojmenované podle americké tématiky (malá a velká Amerika, Kanada a Mexiko). Z těch jsme toho tolik neměli, protože všude bylo plno bahna a jemný, protivný deštík se rozhodl, že si nás trochu vychutná. U dolu Mexiko jsme zastavili a zatím, co ostatní svačili, já se vydal řešit problém poněkud opačný hladu. Les okolu dolu byl však hustě protkán cestami a když jsem našel vhodné místo, málem jsem zabloudil cestou zpět.
Dále jsme pokračovali zpět směrem na Srbsko a když jsme našli vhodné místo zastavili jsme na večer. Usadili jsme se u stolku kus vedle studánky, na které byl nápis budící dojem, že ho někdo napsal ohořelým klacíkem a hlásající:

Voda byla popravdě podezdřele stojatá a my jsme ji nijak moc nepotřebovali, tak jsme ji nechali o samotě. Naše večeře se sestávala z chleba a masové konzervy (od této chvíle je třeba při každé zmínce o masové konzervě přimyslet dodatek „jen exot Vojta měl sýr“, protože jsem moc líný, než abych to tam pořád dopisoval) a když už bylo celkem pozdě poodešli jsme od cesty a postavili stan. Dále jsme se bavili podobně jako včera, Koňa si četl internetové zprávy a zbytek Alchymistu. Kryštof dal opět přednost samotě a četl si na nedaleké louce zalité světlem zapadajícího slunce.
Druhý den ráno nás vzbudilo pískání Želvových hodinek a Koňa si usmyslil, že nás dostane ze stanu, co možná nejdříve. Sbalil tedy velmi rychle své věci a začal s pravidelným rozestupem tří minut vytahovat kolíky. Poslední zbyl ve stanu, postrádajícím již vrchní plachtu, Želva a po tom, co i on dobalil, naložili jsme stan a vrátiĺi se k cestě, kde jsme se nasnídali povidel.
Jak jsme měli v plánu, došli jsme zpět do Srbska a chystali se znovu do krámu, kde jsme chtěli prve poprosit o doplnění lahví. Naštěstí nás jeden z místních sedících před krámkem upozornil na nedaleký hydrant s pitnou vodou. Když jsme doplnili pitnou vodu, Opičák se vydal na nákup. Nakoupil další tři balení krájeného chleba, čtyři masové konzervy a nějaký lepší sýr. Dodatečně jsme koupili další sladké pečivo (pět šátečky v náhodné směsi tvarohových a s marmeládou) a 1,5 litru melounové matonky (prostě jsme to museli zkusit, protože to byla limitovaná edice a nikdo to neznal, stála 17 Kč a zvláště po vyprchání bublinek bylo znát, že je to oslazený výlisek z melounové šlupky). Na místě jsme vypili, co se do nás vešlo a doplnili to, dokud jsme měli přístup k vodě. Sladké pečivo bylo pochopitelně určeno opět k okamžité spotřebě.
Po této zastávce, jsme se vydali směrem k Alkazaru. Na kraji jsme se vyfotili pomocí autospouště a krosnového stativu a vydali se prozkoumávat bývalý důl. Postupně jsme prolezli první tři patra a při lezení mezi nimi si užili spoustu adrenalinu (poměrně strmý štěrkovitý svah, po kterém se s batohem na zádech a sandály na nohou dalo téměř lyžovat, příště si vezmu pořádné boty) a batohy jsme museli mezi druhým a třetím patrem odložit. Nahoře ve třetím patře jsme nalezli zajímavou skrýš s postelí krbem a spoustou jiného vybavení, jedinou fotografii, kterou jsme z ní pořídili, však Želva bez mrknutí oka smazal. Po chvíli začalo pršet a my jsme radši slezli, protože skluzavky ze štěrku a hlíny, které nás spojovaly se zemí jsme rozmočené zdolávat nechtěli. Dole jsme se vrátili kus cesty zpět do malého zastřešeného posezení pro turisty, kde jsme poobědvali chléb s masovou konzervou (/sýrem) a vyčkali nežse deštík uklidní.
Do obce Svatý Jan pod Skalou jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne a na chvíli tu zůstali. Koupili jsme si tu poměrně dobrou točenou zmrzlinu (vanilka jako jedna příchuť a čokoláda s kokosem jako druhá, tato zvláštní příchuť byla obarvena černým barvivem, jenž rádo zůstávalo na ústech), ke které, jak jsme měli očekávat, nebyla žádná účtenka. Dominik však prohlásil, že pět zmrzlin se v účetnictví někam schová. Následovalo rozhodnutí, zda nakoupit ve dva kilometry vzdáleném obchodě, nebo ne. Po menším sporu se Opičák vydal nakoupit nějaké rohlíky a nutelu, kdybychom potřebovali snídani. Já se Želvou jsme se vydali na procházku po vesnici, protože Želva mi chtěl ukázat kostelík a přilehlou posvátnou jeskyni. Vevnitř byl úplně vzadu mramorový oltář a u něj cedulka, hlásající, že je-li oltář mokrý, bude pršet. Oltář byl mokrý už od pohledu, ale déšť, co přišel večer, nebyl tak hrozný. Kryštof mezitím odešel kousek vedle, psát báseň a my jsme se k němu později přidali. Jen Koňa si to nechával na pátek. Želva po chvilce odešel přemýšlet do kostela a za nějaký čas se vrátil Opičák. Protože už začínalo být pozdě, vydali jsme se nahoru.

Výstup netrval příliš dlouho. Nahoře jsme chvíli pozorovali západ slunce a potom jsme slezli kousek níže, kde se oddělovala pěšinka k malému prostoru s ohništěm. Po chvíli odpočívání básnění a prozkoumávání okolí jsme postavili stan. Po nějaké době vyšli z pěšinky nějací dva lidé a po zahlédnutí stanu se otočili a zmizeli. To nás lehce znepokojilo a Koňa s Opičákem se posadili k cestě, aby nás příště nikdo nepřekvapil. Zbytek se uložil ve stanu. Ve stanu jsme prostě leželi a přemýšleli, jen Kryštof ještě dočítal Alchymistu. V sedm hodin jsme se navečeřeli opět chleba s masovou konzervou (/sýrem). O hodinu později jsme šli spát.
Vstávali jsme v půl třetí a po rychlém sbalení stanu jsme odešli zpět na vyhlídku. Na Opičákově telefonu jsme nastavili časosběr, aby bylo vidět, jak se krajina rozsvěcí a vystupují barvy. V půl čtvrté jsme viděli Vysílačkovo auto, jak zajíždí ke kostelu. Okolo čtvrté už byl nahoře. Do šesti hodin jsme si povídali o všem možném a když už všichni uznali, že je na čase jít se ohřát a nasnídat, slezli jsme dolů.
Vysílačka nás zavezl do Mezna, kde jsme si každý podle chuti nakoupili pečivo k snídani a potom do tábořiště, kam jsme dojeli ještě před snídaní a dostali jsme do deseti volno na dospání. Večer jsme pak u slavnostního ohně přednesli své básně.

Toto vyprávění je mnohem rozsáhlejší, než původní deník, který je zmatený a stručný. Ta část deníku, kterou jsem psal Opičákovým perem je skoro vybledlá, nejspíše kvůli vlhkosti. Tento elektronický přepis jsem vytvořil v době, kdy jsem měl mnohem více času než na cestě a zjistil jsem, že původní verze je k ničemu.
Úkol o psaní deníku se mi už od začátku celkem líbil a když jsem druhý den cesty zjistil, že se k tomu nikdo nemá, vyškemral jsem si sešit a pustil se do toho. Doufám, že se tento text dostane k Hřebíkovým očím, protože si myslím, že si zaslouží vědět, jak naše cesta vypadala, po tom co nám ji tak pěkně připravil.

Tímto mu za vše děkuji a končím svoje dílo.

Fotky ZDE