28. ledna 2023 nás náš milovaný Koník přivítal na vlakovém nádraží, kde jinde než v Táboře okolo půl deváté. Samozřejmě že se ještě přes deset minut čekalo na nejmenovaného človíčka, který bydlí snad nejblíž k nádraží, jak je to snad možné. Po záživné jízdě Bechyňkou jsme vystoupili v Třebelicích. Samozřejmě když se řekne Třebelice napadnou vás synonyma jako Radkov či Sepekov pro které existuje slovo nebo spíše slovní spojení zadnice světa, slušně řečeno. Po vystoupení z vlaku jsme se vydali na zamrzlé silnice spíše připomínající veřejné kluziště. Po překonání přemrzlé silnice a namrzlé sjezdovky jsme se dostali na lesní křižovatku kde jsme se dozvěděli pravidla nové aktivity, která nás doprovázela po zbytek výpravy. 

V podstatě jste museli na základě otázek a odpovědí zjistit, kdo je s vámi ve dvojici. Asi půl hodinu na to nám Koník řekl, že máme najít dvě až tři klády dvoumetrových rozměrů po chvilce hledání jsme našli nádherné kousky dřeva. Samozřejmě nás pracovala jen polovina, jelikož bychom si jinak kazili naši reputaci o spolupráci. Mohli jsme očekávat, že klády budeme jakousi nezanedbatelnou chvilku nosit. Po cestě s kládou se mně, Rybářovi, zničila bota a odloupla podrážka. Musel jsem to zvládnout, protože mi nic jiného nezbývalo. Po další uplynulé půl hodince nám Koník nařídil zavázat si oči a chytit se s ostatními za ruce. Po deseti minutové chůzi se zavázanýma očima, třemi kládami v ruce a velkým strachem o náš život nám to Koník ještě zhoršil. Nakázal, že máme dělat, jako kdyby měl Mlok, ten nejhubenější člověk pod i nad sluncem, zvrtlý kotník. Nakonec jsme se nějak dopravili do cíle i s hopsajícím Mlokem. 

Časem jsme se už začali blížit k cíle výpravy, mohylám. Když jsme k nim dorazili, dostali jsme za úkol opracovat ty naše oblíbené klády. Nikdo z nás neměl nůž až na mě. Z mého arzenálu jsem vytáhl ubohý švýcarák, nožík z Lidlu za deset korun, další, už praktičtější švýcarák a záchranářský nůž. Po půl hodině šmidlání dřeva a snahy se ho očistit se nám to konečně povedlo. Trochu se nám konečně ulevilo. Jenže Mlok musel ukázat svou ubohost a jeden z klacků zlomit. Po nadávání a vyhrožováním jsme ho donutili k nalezení a opracování nové klády.

A pak to přišlo. Zjistili jsme, proč se vlastně taháme s tím kusem dřeva. Měli jsme pomocí klacíků a celty vytvořit nosítka. Po tom, co jsme se marně snažili přijít na to, jak vůbec začít nám to Koník ukázal. Následně jsme se po zahlídnutí rudlu divokých prasat přenesli Mloka a Kubu asi dvacet metrů dál jsme se opět vydali na cestu.

Když už nám zbývaly necelé tři kilometry nám Koník oznámil jednu z posledních aktivit. Měli jsme udělat lyže ze dřeva. Po sehnání potřebného materiálu a chvilce kutilství jsme se všichni mohli povozit. Následovala prezidentská debata, která skončila pod jedním kopcem.

Po celou dobu výpravy jsme sbírali body a kdo na konci měl nejméně bodů musel psát právě tuhle kroniku. Poslední byl Mlok se třemi body a já se šesti. Koník řekl, že ten, kdo bude nahoře na stromě, který byl na vrcholu kopce získá tři body. Mloka to nějak chytlo, asi nechtěl psát kroniku. Rozběhl se a nikdo by tomu neuvěřil, ale ten závod vyhrál. 

Takže bylo nerozhodně mezi mnou a Mločíkem. Koník už ztrácel síly vymýšlením úkolu tak to nechal na zákeřném Kubíkovi Š. Ten dostal šílený nápad běžet bosi sto metrů a zpět. Koník to tedy vzal na sebe, ale inspiroval se. Trasu bosého běhu zkrátil na deset metrů. Nakonec si asi dokážete vyvodit, jak zápas dopadl, když tu kroniku píšu. S pocitem bodání nožů do chodidel jsme si sedli na stoličky z rukou a křečovitě obuli boty. Nápad navštívit Kubu C. nás tím přešel a vydali jsme se směrem k nádraží. Cestou jsme nadávali že budeme nemocní, což se taky stalo, ale oba jsme za to byli trošku rádi. Koník nám ještě povolil návštěvu místní večerky a nacpání si břich sladkostmi a slanostmi. Pak jsme se z Malšic opět Bechyňkou vydali domů.

PS: příště bychom měli uzpůsobit naše oblečení zimní výpravě, podzimní bunda je opravdu slabá.

Rybář