Naše putování začínalo na vlakovém nádraží v Táboře, kde se nás sešlo mnoho. Z našeho oddílu tu byli hned tři družiny, ale tím to nekončilo, byly tu i holky z Hayamy a také z Modřinek. Naše družina měla zrovna s ostatními stejný cíl, a to Chýnov, jen kousek vzdálený od Tábora. Vlak nám jel v krásných 9:05.

Vlak jsme nezaplnili, pouze my skauti. My jsme si vystačili s jedním vagónem. Ten druhý měla pro sebe psí smečka. Ve vlaku nás usadil jeden velmi milý průvodčí. A to doslova, ani jedna živá bytost, která měla dvě nohy nemohla stát. Kromě našeho vedoucího Koňi, na kterého si pan průvodčí, snad kvůli jeho výšce, netroufl. Jinak cesta probíhala v naprostém pořádku. Na konci jsme vystoupili společně s Hayamou na nádraží v Chýnově. Modřinky pokračovaly ještě o stanici dál. Na nádraží se naše cesty už rozdělily, ale ne na dlouho.

Náš první úkol byl určit směr trasy. Na tom jsme se úplně neshodli, proto to trvalo trochu déle, ale na konec jsme vyrazili správně. Když jsme dorazili do městské části Chýnova, tak jsme holky znovu potkali. Já jsem využil možnosti si s nimi zahrát hru na Zelí, která se holkám velmi povedla. Po této hře se naše cesty, už rozešli na dobro. My jsme vyrazili pod mým vedením po červené, směr Planá.

Musím přiznat že moje orientační schopnosti, nejsou úplně nejlepší. Ostatně ani mapy moc nepomohly, protože podle nich jsme žádnou dálnici potkat neměli a tak jsme si trochu zašli. Nakonec jsme se i map stejně museli vzdát, protože u našeho druhého úkolu jsme museli odevzdat mobily do krabičky.

Druhým úkolem, který obsahoval hned dvě části, bylo zapálit svíčku a pak obkreslit mapu. Poté jsme dostali buzolu, která mi moje trápení hned zlehčila. Řídil jsem poučkou z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny: ‚‚Kolombo jde na sever“. Stál jsem ale pod dráty vysokého napětí, a tak moje buzola úplně dobře nefungovala. Dal jsem proto na svůj instinkt a vydal se směrem k nejbližší k červené značce. Odtud jsme pokračovali přímo přes pole. Na druhé straně nám Koňa dal možnost si naše mapy znovu překreslit, protože nebyly úplně ideální. My jsme se nepoučili a mapy si opět překresli do podoby, ve které nám s orientací příliš nepomohly. Zbytek cesty se tak nesl v duchu pokus-omyl.

Celou cestu jsme si povídali a brodili. Koňa měl cestu ještě vylepšenou sladkou odměnou, kterou dostal vždy, když jsme využili slovo z našeho pestrého slovníku. Ze začátku mu to asi nevadilo, ale potom co snědl celé balení, této challenge už začal litovat.

Oběd jsme snědli na hromadě klád a pokračovali jsme v cestě. Úkol číslo tři nebyl vůbec jednoduchý. Museli rozdělat v mokrém lese a pomocí svíčky oheň, který bude sahat až po kolena. To způsobilo menší inverzi, která nás doprovázela až na konec lesa. Za mě to bylo stále lepší, než být zanořen po kolena v blátě. A myslím že Beruška z Hayamy, která si s bahnem užila svoje, by se mnou souhlasila.

Dalším úkolem, v pořadí už čtvrtým a také posledním, bylo poskládat pexeso o skautingu minulosti a také současnosti. S tím jsme se popasovali skvěle bez jediné chybičky a konec naší cesty se blížil čím dál tím víc.

Když už jsme byli v Plané, obdivovali jsme kříže u domu a u nádraží už samotný vlak. U nádraží v Plané nás opustil bratr Mlok. Vlak nás odvezl zpět do Tábora, kde naše výprava skončila. (Kromě Koňi, ten vystoupil už na Sezimáku.) Na nádraží v Táboře jsme se s Juniorem rozloučili a výpravu oficiálně ukončili. Za mě jsme si výpravu užili.

Rudolf