Poslední oddílová výprava roku nás zavedla nedaleko Bechyně na, pro starší známé, ale pro mladší členy neznámé tábořiště u Smutné, kam jsme se s trochou pátečního bloudění (i s domorodým průvodcem) dostali ještě za světla. Jak již je několik let tradicí (ač poslední roky kvůli všem známému viru tomu tak nebylo), letní výprava je pod stan. Tudíž ještě před večeří bylo potřeba si postavit své nocoviště. Kdo by to byl čekal, že nejlépa to zvládnou ti nejmladší, no my trochu jo.

To už se pomalu začínalo smrákat, takže večeře už byla za tmy. Jedl jsem vůbec svoje jídlo?! No každopádně to přišlo vhod. Ještě před spánkem nás ovšem čekalo vyprávění, čtení a dokonce i zpívání u ohně. A pak to přišlo. Našel si nás místní zlatokop a ukázal nám proč tu jsme – velký kus zlata. Teď se nám o něm bude zdát, dobrou noc.

Ráno bylo drsné, na rozcvičku? a jenom v trenkách? No ocenili jsme dopadající paprsky slunce. Yukon, to je tvrdý kraj a to jsme tam ještě ani nebyli. Bylo potřeba si vyrobit sáně, na kterých dopravíme všechny zásoby a nářadí až na místo. Strategie byla jasná, všechno co nejvíce svázat nebo probodnout (dokonce i chleba), aby nic neupadlo. Pak jsme se už vidali na cestu a soupeřili jsme, kdo tam bude dřív. Nejdříve opatrně, ale pak nás dohnal adrenalin a touha zvítězit a jelo se hlava nehlava, chleba nechleba, pila nepila, něco nám upadlo… naštěstí jsme měli vzadu člena, který to dokázal sbírat. Jsme na místě, ale co teď? My máme hlad se ozývalo od mladších účastníků. Tak tedy vzhůru do vaření oběda. No bylo to náročné, co vám budu povídat, oběd rozhodně nebyl v poledne, ale BYL! Pak už jenom zahladit místo a užít si zasloužený odpočinek, kdo ví co nás čeká odpoledne, třeba nějaká další cesta.

Taky že jo! Vydali jsme se kousek na místní vyvýšený bod, abychom se podívali kde je ten Yukon, to naležiště zlata o kterém mluvil včera v noci podivný muž. Bylo teplo, jakoby se blížila bouřka a taky že jo a tak jsme se cestou zpět radši zeptali místních (ti to přeci vědí nejlépe), kolik máme času vrátit se do tábořiště. Prý se nám to vyhne říkali a měli pravdu.

Uff! Jen co jsme si oddechli, čekalo na nás další nebezpečí místní krajiny. Příroda! Někteří si ji užili dost cestou přes místní pole a těsně před cílovým městem najednou medvěd, ano slyšíte správně, velký, tlustý medvěd. Ještě že byl tlustý, asi jedl od pátku moc medu a tak jsme mu hravě utekli. Jsme tam, jsme na Yukonu. Chvíle nadšení vystřídala chvíle zděšení, nám docházejí zásoby. Jde se na lov. Lov jelenů, králíků, zajíců, zkrátka čehokoliv co se dá jíst. Někdy to znamenalo trefit v klidu pasoucího se jelena, někdy pobíhajícího králíka, někdy přelézt lávku nad potokem. A to už je chýlil večer a co jiného taky v místní krajině dělat večer než zase zpívat, číst si a pomalu usínat. Ráno jdeme na zlato!

Pro některé byla noc klidná, někteří nemohli spát a jiní zase pociťovali nehostinost tohoto místa. Ale rána se dočkali všichni a tak jsme se konečně mohli vydat k cíli této cesty – k rejžování zlata. A narejžovali jsme, jen si nejsme jistí, zda to v nějakém zlatnictví v civilizaci budeme moct zpeněžit, ale zážitek nám zůstane.