Archiv autora: Vojta Březina

Příběnice 2019

Jak se stalo již posledních několik let tradicí. Stejně jako loni, předloni, předpředloni, jsme se i

letos vydali na Štědrý den na Příběnice. A stejně jako roky předešlé s vizí, že cestou přece musíme dav střediskových skautů dohnat, protože jak již bývá zvykem, my nemáme sraz v půldeváté, nýbrž o něco později. Naplánovali jsme si tedy sraz v devět, abychom museli dohánět jenom půl hodinu. A jak již bývá zvykem, v devět na smluveném místě nikdo nebyl, tedy kromě dvou starších Jestřábů, kteří si řekli, že z vánočních pohádek už vyrostli a radši půjdou s námi. Kdo, že jsou tito dva, ptáte se?

Postupně se na sraz scházeli další a po akademické čtvrt hodině, jsme byli všichni. V počtu sedmi lidí jsme se tedy mohli vydat na již známou „horní“ trasu cestou na Příběnice. Hned první překážkou se stal výstup do lesoparku Pintovka, po kterém jsme si museli dát krátkou přestávku. Cukroví zřejmě na fyzičce zanechalo následky. Lesem, a hlavně po rovině, cesta ubíhala vcelku rychle, blížil se však zrádný Větrovský potok (zejména některé už nejednou potrápil). Odvážnější z nás zvolili přechod přes ještě zrádnější polorozbořený mostek. Další tradiční zastávkou je lom u Dražiček, obhlídka, co se za ten rok změnilo a následné testování hloubky nesmělo chybět. Poté byla na řadě již poklidná cesta lesem kolem mohylového pohřebiště až k mohyle na Příběnicích. Dav se nám jako vždy (jednou se nám to povede!) dohnat nepodařilo, ale přišli jsme akorát včas na „oficiální“ program, kterým je tradičně proslov vůdce střediska, zpívání

koled a vzájemné předání PéeFek. Letos se k tomu přidalo ještě předání pamětních odznaků za práci pro středisko, který obdržel i bratr Hřebík a bratr Pinocio, který se nejdříve smál Hřebíkovi, ale pak ho dostal též. Následně jsme se již mohli vydat na cestu zpět, u které stojí za zmínku snad jen Super G sjezd k řece na začátku a zastávka u Harrachovky na konci. I Pinocio se rozhodl, že příští rok půjde radši s námi než s davem. Lepší pozvánku na příští rok si snad ani

nemůžeme přát. Tak tedy za rok v ještě větším počtu!

Vánoční schůzka – 21.12. 2019

Vánoční schůzku jsme se rozhodli pojmout trochu jinou cestou, než tomu bylo doposud. Každý rok schůzka vycházela ze stejného modelu, sejít se, nakrmit zvířata, rozdat dárky a jít domů.

Nová vánoční schůzka začala, když se děti potkali s naprosto nečekanou postavou a tou byl Sponge Bob. Ten je přizval dovnitř a sdělil jim, že bude pořádat vánoční mejdan, ale jeho hlavní host Santa Claus nedorazil a neví proč. Děti zjistili, že měl Santa cestou nehodu při přistávání, rozbili se mu sáně a rozutekli sobi. Santa se s dětmi dohodl, že mu sáně pomohou opravit. Naštěstí Sponge Bob věděl o jednom zkušeném skautovi, který by jim dokázal pomoc. Děti tedy vyrazili na klášterský hřbitov, kde se nachází hrob Emanuela Chalupného.

Po rozsvícení svíčky na jeho hrobě, se Emanuel zjevil a sáně jim za pomocí velkého hasáku pomohl opravit. Děti tedy společně s opravenými sáněmi putovali zpět se Sponge Bobem na jeho párty. Párty probíhala v duchu několika atrakcí co si děti mohly vyzkoušet. Rozdělili se na skupiny po dvou a vyrazili vyzkoušet každou atrakci. Bylo stanoviště s opilým volejbalem, kde děti měli snížené vidění pomocí roliček od „toaleťáku” na očích. Byl Havajský bar, kde si děti mohli namíchat vlastní drinky z tropického ovoce. Mazání obličejů poslepu navzájem, aby se nikdo z velkého sluníčka nespálil. Také byla jízda na surfu. A jako poslední bylo tradiční lovení jablka ze škopku, ve kterém ale byla speciálně slaná voda a člověk lovící jablko měl potápěčské brýle.

Vánoční počasí naší schůzce ale moc nepřálo, a tak nám celou schůzku bohužel propršelo. Všichni jsme si mokří a promrzlí zašli do klubovny na čaj, kde proběhlo symbolické předávání vedoucího oddílu, o kterém většina dětí ještě nevěděla. Vysílačka předával oddíl Dominikovi. Dominik dostal pár darů pro dobré vedení oddílu a jedním z darů bylo prkénko na krájení salámu, které nese vygravírovaná jména všech vůdců oddílu. Doufám, že ho v budoucnu ještě uvidíme a bude zde o pár jmen víc. Po předávání oddílu se předávalo ještě něco dalšího a to dárky, které si dávali děti mezi sebou. Schůzka skončila o hodinu dříve, kvůli špatnému počasí.

Vašek.

Křížová výprava do Lince, aneb výprava pro Jestřábi pojata poněkud netradičním způsobem

Na ježdění do Vlčího dolu nebo Bechyně už jsme přeci trochu velcí…a tak jsme se rozhodli vydat se až za hranice naší známosti, tedy na Vánoční trhy do Lince. Z počátku byl i samotný Vysílačka tímto odvážným Želvovým nápadem poněkud zaskočen, nakonec jsme se však v silném počtu čtyř skautů a dvou vedoucích sešli v brzkých ranních hodinách na vlakovém nádraží v Táboře. Po klidné, tříhodinové cestě jsme konečně dorazili na místo. Jen počasí bylo zpočátku nic moc. To nás však vůbec neodradilo a hned po příchodu na hlavní náměstí jsme tramvají vyjeli až na samotný vrchol města Pöstlingberg.

Dokonce se i zlepšilo počasí, a tak bylo vidět až na Alpy. Po návratu do centra jsme si nemohli nechat ujít oběd v místním tradičním Mekáči. Rovněž nesměla chybět návštěva nedalekého Tigeru. Následně jsme se rozhodli prozkoumat město, od přístavu až po zámek. V tomto duchu jsme strávili zbytek dne, dokud nenastal čas odjezdu domů. No a po několika úsměvných událostech (například bratra Lístka přivřeného ve dveřích vlaku) jsme se všichni ve zdraví, kolem deváté hodiny večerní, vrátili domů. A kam příště?

Želva

Hledači pokladů mezi davy vánočního zmatku

14. prosince jsme se s mladšími skauty sešli na náměstí Mikuláše z Husi a vydali se plnit některé úkoly potřebné ke splnění odborky Geocacher.

Prvním bylo najít 3 „kešky“ pouze za pomoci leteckého snímku. Po chvilce hledání kolem mostku přes Tismenický potok a vyluštění nápovědy, kluci uspěli a mohli jsme se vlakem přesunout do Prahy. Po dalších caches jsme se promočeni schovali do kavárny na Vinohradech, odkud skauti naplánovali další postup a schované schránky.

Bahňák s Juniorem naštěsí vedli přesně a tak se Hodinář mohl starat o vyluštění nápověd a vypočítání potřebných souřadnic. Pouze jedna keška zůstala neobjevena a tak už zbývalo jen prohlédnout Skautský Institut a návrat domů.

Šikula

Skautská Akademie

V sobotu 23. listopadu se v domě armády uskutečnila skautská akademie na počest 100 výročí skautingu v Táboře.

V 8 hodin ráno jsme se všichni sešli před domem armády, abychom začali zkoušet naše „úžasné“ vystoupení. Když jsme vešli do vstupní haly a uviděli obrovské množství dobrot, které zde připravili modřinky, tak jsme na něj téměř zapomněli. Několik chvilek jsme se všemi těmi dobrotami kochali a koukali se na ně s pusami otevřenými dokořán. V tomto krásném okamžiku nás přerušili vedoucí s tím, abychom si do šaten odložili věci. Měli jsme zde na ně vyhrazené místo, takže nevznikl žádný problém. Poté jsme ještě nanosili všechny rekvizity potřebné k našemu vystoupení, stínohře. Zúčastnili se jí starší skauti z našeho oddílu a já z Hynkem jsme provázeli dějem. Byl zde však jeden háček. S Hynkem jsme měli uprostřed děje odvyprávět dvě historky z našeho tábora, jednu pravdivou a jednu lživou. Ani jednu jsme však neměli dopředu připravenou, takže jsme riskovali docela slušný trapas. Naštěstí Hynek vymyslel nejbizarnější storky, co kdo kdy mohl za tak krátký čas vymyslet. Jedna byla o hořícím spacáku a druhá o divočákovi u Mc Donaldu. Co myslíte, která byla pravdivá? Za chvíli přišly na řadu zkoušky na podiu, které trvaly asi dvě hodiny a oddíly si na nich zkoušeli, jak jejich číslo vypadá, či případně co by na něm mohli zlepšit. Poté byla na pořadu akademie přestávka na oběd, při kterém si snad každý opakoval svoji roli.

Poslední chvilky před premiérou zaplnila generální zkouška, která utekla jako voda. Rázem bylo pět hodin a já stál před vstupem do sálu a vybíral dobrovolné vstupné. Sál se velmi rychle zaplnil, a tak mohla akademie začít. Odstartoval ji nástup vlajek a zpěv skautské hymny. Poté už začala jednotlivá vystoupeni všech oddílů. První vystoupil 82. oddíl s jejich zaostalými způsoby provozování tábora, druhá vystoupila Lyra s Historií skautingu a pak vše začalo nabírat grády. Vystoupila Hayama s podivnými sny, Karibu s vystoupením na téma dobré skutky, Vikingové s jejich promítáním, nechyběl ani šíleně dlouhý muzikál od Modřinek. Následovalo Širokko s jejich zlomenou nohou, odříkávaní autobusových zastávek od Modřínů, kterému se zasmál snad úplně každý a nakonec my, 13. oddíl Larkwei, s naší stínohrou na téma „Den na táboře“. Teď už snad chyběla dodat jen jedna legendární věta a tou byla „Aha, podívejte, PRÁVĚ TEĎ SE TO DĚJE“! a akademie už mohla skončit. Celý podařený večer završil proslov střediskového vůdce Dehťáka, opětovný nástup vlajek a vše zakončil závěrečný zpěv večerky.

Akademie se podle mého názoru velmi vydařila a s 300 diváky to byl minimálně pro mne neuvěřitelný zážitek. Doufám, že se líbila i vám.

Lístek

Pro více fotek můžete navštívit střediskový FB.

Velká loupež

V pátek večer 8. listopadu jsme přijeli do Jindřichova Hradce, kde jsme byli přesvědčeni, abychom se připojili k místní mafii. Jeden její člen nás provedl usínajícím městem až do tajného doupěte, kde nám byly přiděleny místnosti ke spaní.

Když jsme se najedli a ubytovali, předvedli nás před šéfa mafie. Ten nám vysvětlil, že se druhý den chystá velká loupež, na kterou potřebují naši pomoc. Nejdříve ale budeme muset podstoupit výcvik a provést spoustu příprav.

Druhý den ráno jsme byli vycvičeni v různých potřebných dovednostech a ještě před obědem jsme zvládli překazit plány jednomu pašeráckému gangu.

Jen, co jsme se najedli a náležitě si odpočinuli, bylo třeba vydat se do města a navštívit pár našich spolupracovníků – agentů. Ti nám předali tajné informace o objektu loupeže a my jsme je úspěšně dešifrovali. Následoval průzkum terénu, při kterém jsme hledali optimální trasu a všímali si všeho, co by se nám mohlo při akci hodit.

Když jsme se vrátili podařilo se nám zachytit část komunikace týkající se kufříku, o který nám šlo. Po složení zprávy a jejím dekódování jsme zjistili, že objekt se přesunul do transportéru a chystá se opustit město. My jsme ale byli rychlejší a kufřík i s jeho sladkým obsahem získali.

Nejmladší z nás už byli značně unavení, proto se uložili ke spánku. Mladší skauty ovšem čekal naprostý opak – opustit základnu a podstoupit tradiční výzvu spojenou s tím, co je čeká další den.

V neděli po snídani nám mafie poděkovala za naše zásluhy a rozloučila se s námi. Snad na nás nezanechala nekalé úmysly.

Vyvrcholením výpravy bylo však slavnostní předání družiny Mravenců z rukou roverů mladším skautům, kterým se v noci podařilo splnit výzvu, kterou si na ně roveři připravili a mohli tak obdržet družinovou vlajku a zakřičet si jejich nový pokřik. Jsou tak již čtvrtou generací Mravenců v našem oddíle.

Potom jsme se už mohli vydat na cestu domů.

Pietní akt ke 101. výročí vzniku samostatného Československa

U příležitosti 101 let od vzniku samostatného Československa se uskutečnil pietní akt na náměstí Františka Křižíka u pomníku obětem I. světové války. Jako již tradičně zde pokládaly věnce a kytice příslušníci armády, představitelé města, ale i skauti.

Velké díky patří STŘELOVI a HOLANĎANOVI, kteří zde zastupovali nejen náš oddíl, ale i skauty jako takové.

Více informací se můžete dočíst na stránkách Táborska.

Putování na Blaník 2019

O víkendu 12.-13. října jsme se společně vydali na tradiční pouť, jejíž cílem byl jak jinak než vrchol Blaníku. Plni očekávání jsme vyšli ze startovní destinace v sobotních ranních hodinách. Tentokrát jsme zvolili schůdné stezky a přidali do kroku, takže jsme vrchol Blaníku pokořili už kolem 15. hodiny, a tak jsme měli možnost prohlédnout si malebnou podzimní přírodou i z blanické rozhledny. Občerstvili jsme se blanickou malinovkou a šli jsme hledat místo na nocleh. V průběhu večera jsme se šli podívat na staré tábořiště, kam jezdívali na tábory naši nejstarší činovníci. Udělali jsme si oheň na starém ohništi, posilnili se večeří a čekali, až vymizí poslední sluneční paprsky. V noci jsme potkali místního poustevníka, který nebyl zrovna přívětivý. Místo ke spaní jsme si pokusili najít co možná nejdále od místního nebezpečného živlu.

Než jsme ale zalezli do teplých spacáků, opustil nás polonahý Dominik, kterému nejspíš bylo moc teplo a asi se šel ochladit do studenějšího podnebí na vrchol Blaníku. Za Dominikem se postupně vydal Vysílačka a poté skupina bývalých vůdců. Nechtěli jsme je v tom nechat samotné, tak jsme se za nimi vydali všichni. Dorůstající Měsíc nám svítil pod nohy, cestu nahoru jsme zvolili přímou leč kamenitou. Nakonec jsme se nahoru vydrápali funící jak stádo bizonů, ale výstup stál za to. Po skupinkách jsme šli schválně, protože to bylo součástí nadcházejícího rituálu. Vysílačka za přítomnosti všech minulých vůdců a oddílové kroniky předal hodnost Vůdce oddílu už značně vychladlému Dominikovi. Nezapomenutelný moment jsme slavnostně zapsali do kroniky, sešli ke spacákům a šli spát.

V neděli jsme cestou navštívili Malý Blaník, za krásného počasí jsme vítězoslavně doputovali do cíle a odjeli auty zpět do Tábora.

Kryštof

Skautská pouť 2019

V sobotu 28. 9. 2019 se uskutečnila Skautská Pouť v areálu Komora, v rámci 100 let skautingu v Táboře. Mohl tam přijít kdokoliv. Příprava stanovišť probíhala už od rána, ale oficiálně akce začínala až ve 12 hodin. A zájem byl veliký – přišlo přes 400 dětí! Ale zúčastnili se i někteří dospělí.

Stánek s prezencí měl plné ruce práce. Bylo zde celkem 22 stanovišť, o která se starali skauti z různých oddílů. Za to, že jste splnili 15 stanovišť, jste získali placku „100 let skautingu“. Náš oddíl, měl celkem 3 stanoviště:

lukostřelba, řezání dřeva s pilou břichatkou a slackline. Někteří členové pomáhali i jiným oddílům, třeba já jsem pomáhal 82. oddílu se stanovištěm orientace. Obdrželi jste buzolu, byl vám zadán azimut a vaším úkolem bylo se dostat na určité místo.

Stanoviště jiných oddílů bylo například dřevěné pexeso, prolejzka, trefa sekerou, znalosti přírody, práce s lasem, Kimova hra, šifrování a nejrůznější hody na cíl.

Akce končila v 18h, pak už se vše jen sbalilo, naložilo či uklidilo a šlo se domů. Jak účastníci, tak pořadatelé si akci užili. Všichni doufáme, že se akce zase za 100 let zopakuje!

Hubert Khýn

Letní tábor 2019 Orlík

Letní tábor roku 2019 prožili jsme na milém tábořišti nedaleko přehrady Orlík. Krom toho, že jsme tu našim hlavám dopřáli odpočinku od každodenního života, udělali jsme si náš pobyt ještě o chlup speciálnější. Z čista jasna jsme se totiž objevili v metropoli zvané Kapitol, obklopeni tajuplnou a divokou džunglí. Možná to byla jen náhoda, ale letos jsme si museli za táborovou hrou dojít blíže sami. Neukázala se nám ihned v celé parádě jako obvykle, ale každý jsme museli dle vlastní vůle hledat detaily, kterém by nám otevřeli dveře do říše ovládané prezidentem Snowem.

A to se nám vyplatilo. Místní vědecká smetánka zrovna pořádala objevitelskou expedici do džungle, ke které jsme se kvalifikovali. Tedy přesněji do tří expedičních skupin. Naší snahu ocenil navíc prezident Snow a ve svém proslovu zahrnul nás mnohými vizemi a predikcemi o zářné budoucnosti nás Kapitolanů, pokud využijeme toho, co nám zdejší oblasti a především jejich zdroje nabízí. Výzvu jsme vyslyšeli a začali zde budovat novou infrastrukturu.

Avšak džungle jako by měla vlastní život. Těžko popisovat, co našim očím zůstalo skryto. Víme ale to, že kdesi v jejím jádru zrodil se démon… snad v reakci na náš náhlý a neočekávaný vpád. A proniknul až k nám do velkolepého Kapitolu, aby si došel pro vůbec prvního, kdo do pralesa vkročil – dobrodruha Jonese. A aby toho nebylo málo, k večeru museli jsme být ozbrojenými mírotvorci evakuováni za hranice města. Díky tomu jsme se však seznámili se zdejšími obyvateli, což bylo pro obě strany velice obohacující.

V tábořišti děly se taktéž věci neméně zajímavé. Za celou dobu navštívili nás tři přepady – jeden dívčí oddíl, jeden chlapecký a nakonec naše hlídky prověřila jednotka starších skautů, která tímto završila svůj speciální trosečnický program. Ten obnášel především dva dny přežívaní mimo tábořiště o vodě a plackách, za omezeného počtu propriet a plnění rozličných výzev. Třeba takový dalekonosný hod vejcetem, vyřezávání vlastních lžící, či náročný noční výsadek určitě si užili. Třesničkou na dortu pro ně mohlo pak být setkání s majitelem chatky, který se jal nabídnout trosečníkům vlastní placky k porovnání.

Přátelství s domorodci mohlo pokračovat po auditu u prezidenta Snowa a na krátký čas zdálo se, že se naše dvě civilizace zaujaly takovýto smírný stav. Následně ale (kruto)vládce ukázal svou pravou tvář. Jím nazvané mírové hry přetavil do her veskrze spíše hladových. Vědecká a domorodá honorace byla tak postupně ponoukána proti sobě, což vedlo až k vražedným zásahům. Notno podotknout, že mladí objevitelé ihned rozpoznali zlo, jakému se stali svědky a prezidenta Snowa v obležení své mírotvorné ochranky zahnali do ústraní – což v tu chvíli skutečně neočekával.

S o to větší vervou byl nám však vrácen úder. Vyhoštěni mimo metropoli, doputovali jsme až do útrob džungle s žádostí o pomoc. Démonický přízrak postavil se tentokráte naštěstí na naší stranu a společnými silami dosáhli jsme v závěrečné bitvě slavného vítězství a nejen toho. Nově zvolený prezident Rudolf zavázal se k pokorné a rovnoprávnost ctící vládě – a to jak mezi vlastním lidem, tak vůči odlišným, neméně hodnotným společnostem.

Doplňek:

Protože je zážitek z letošního tábora jistojistě věcí velmi subjektivní a liší se od jedince k jedinci, pokusil jsem se vcítit do vnímání tří odlišných věkových generací – od Vlčete až po nás vedoucí – a shrnout, čím by mohl být pro každou kategorii letošní tábor významný. Jedná se tak o pohled tří stran, z nichž se každá podílí na běhu celého tábora z jiné perspektivy a dohromady by tak mohly podat barvitější popis toho, jaký ve skutečnosti letošní tábor byl. Přesto se jedná pouze o mojí vlastní simulaci a je jasné, že doopravdy objektivně nelze shrnout ani jeden z těchto tří pohledů – právě proto, že je vnímání každého z nás naprosto jedinečné.

Vlče

Když jsem sem přijel, blesklo mi hlavou… tady vážně strávím čtrnáct dní? Mojí emoci ještě umocňovalo teprve začínající stavění stanů. Tak tady v tomhle budeme spát… Všechno jsme to postavili během jednoho dne. Úplně jiná zkušenost než přijet například do už postavených chatek. Přišlo mi to tady tak trochu divoký. Zase jsem to ale takové po pár akcích na skautu docela i čekal. A byla tu taky spousta kluků ze školy. Mohl jsem tady pořád běhat, divočit, skákat s ostatními a po ostatních, což jsem si hodně užíval. Občas jsem sice musel sedět a poslouchat, ale někdy mě to povídání zaujalo. Třeba to, co říkali vedoucí o řezání nožem. Ani moc nevím jak, ale právě nožem jsem se říznul a mám tam teď čtyři stehy. Asi jednou za den vedoucí zapískali a šli jsme někam do lesa na tématickou hru, nebo scénku. Někdy tam byl prezident Snow, domorodci, nebo démon z džungle. Ze začátku jsem z toho byl trochu zmatenej, protože jsem o těhle postavách ještě nikdy neslyšel. Vždycky jsem byl ale zvědavej na to, co se bude dít dál. A později už jsem tomu celkem porozuměl. Prezidenta Snowa jsme porazili a dostali pak parádní hostinu. Především jsem si tu ale hodně zablbnul s klukama z družiny a se skautama (starší Vlčata). Všechny tak znám zase o kus víc a oni mě.

Skaut

Letošní tábor pro mě byl v mnoha věcech zajímavý. Jako starší skaut jsem si zažil něco úplně nového – odtrhnutí od velké části herního programu a prožití vlastního. I když bych za normálních okolností do některých výzev v rámci Dominikovy „Trosečnické mise“ nešel, kvůli ostatním jsem vytrval až do konce. Otestoval jsem si vlastní schopnosti a důvtip a taky je poměřil s ostatními. Pro naší partu to znamenalo společný zážitek, který nám už nikdo nevezme a vepsal se nám všem do paměti. Jako mladší skaut jsem si zase vyzkoušel, jaké to je mít větší zodpovědnost při dohlížení nad Vlčaty ve svojí skupině. Ne vždycky se mi to dařilo zvládnout, ale uvědomil jsem si tak trochu svůj posun od Vlčete ke skautovi a jak se změnila moje role mezi ostatními. Táborová hra měla spoustu zajímavých momentů – třeba boje s mírotvorci a scénky, když za námi přišli domorodci. Celkově ale nezabírala tolik času jako obvykle, což mě trochu mrzelo. Měli jsme díky tomu zase čas na jiné věci – ať už někteří na Dominikův speciální program, nebo další na soutěžení s Vlčaty.

Vedoucí

Oh, yes! Tábor je za mnou a já se teď na něj mohu dívat s odstupem. Tak jako každý rok… bylo to náročné, ale stálo to za to. Tenhle rok obzvlášť z hlediska týmové práce. Přidalo se totiž mezi nás vedoucí pět donedávna ještě roverů. Na jejich bedrech ležela příprava tématické hry. Mohlo by se zdát, že čím více lidu, tím méně práce, ale z mojí zkušenosti je naopak těžší ukočírovat takto větší počet lidí. Ve finále jsem si tenhle tábor docela i užil. Vyšlo to ale snad jenom díky dobré přípravě skautské teorie a týmovému nasazení při dodělávání nedostatků táborové hry (pozn.: ty však nebyly vinou nových kluků ve vedení). Paradoxně jsme si díky těm nedostatkům uvědomili, že některé činnosti, kterým se dříve na táborech věnovala větší část, dneska u nás nehrají tak velkou roli a že „hraní si“ uvnitř symbolického rámce se pro nás stalo téměř jedinou táborovou aktivitou. Proto jsme se letos snažili klukům zprostředkovat zážitky nejen z vypiplaných kostýmů a promyšlených zápletek, ale také vůbec ze samotného pobytu v přírodě. Z tábora jsem měl nakonec dobrý pocit, i když nás to stálo všechny hodně nervů a dodělávek za pochodu. A pokud se nám příště podaří vyvarovat minulých chyb v komunikaci a dalších věcech, myslím, že si to užijeme mnohem víc. A ve výsledku tak i kluci, pro které tábor děláme.

 Hynek