Jestli byl loňský tábor důležitý kvůli tomu, že jsme se před ním téměř tři měsíce neviděli na schůzkách či akcích, tak ten letošní byl ještě důležitější, protože jsme se neviděli téměř celý rok (kromě pár schůzek v září a v květnu/červnu). S trochou nadsázky by se dalo říct, že letošní tábor byla jediná ryze skautská akce během roku, proto jsme se snažili, aby opravdu stála za to. A jak se nám to povedlo? To si pojďme představit v několika větách, protože tábor již je za námi. Stejně jako loni jsme se vydali na louku u Skopytc, kde jsme našli skvělé zázemí. A stejně jako loni jsme se na louku vydali o několik dní dříve, abychom připravili tábořiště pro příchod mladších účastníků. Tím ovšem podobnosti obou táborů končí (teda ještě by se našla jedna, ale o té až později). Kluci téměř hned po opuštění rodičů zjistili, že se tentokrát budou nacházet ve westernovém prostředí, potulovat se divokým západem a kolonizovat Ameriku. A tak je hned v sobotu čekala dlouhá cesta prérií, aby večer ulehli a až ráno dorazili do rozestavěného městečka Larkwei-ville. Seznámili se s místním osazenstvem a mohlo začít to pravé dobrodružství v prozkoumávání okolí.

První týden byl také o vycházení s indiány sídlících v nedaleké indiánské vesnici. Naštěstí se s nimi po určitých neshodách podařilo zakopat válečnou sekeru a byli jsme pozváni na velký indiánský rituál, který však trochu zhatil jeden ze dvou velkých deštů. Konec první půlky tábora u nás už několik let tradičně patří slibovému ohni, na kterém se podařilo odslibovat hned několika vlčatům a proběhl i jeden skautský slib. Gratulujeme! Hned další den jsme si připomněli den nezávilosti, setkali se s Abrahamem Lincolnem a užili si trochu hazardu. Druhý týden začal zvratem, když byly z místní banky odcizeny všechny sladkosti a následně byl nalezen na cestě mrtvý indián, což vztah s těmito původními obyvateli znovu rozdmýchalo. Obviněn a odsouzen z toho činu byl neprávem Billy, ale jak to tak bývá, těsně před rozsudkem byl zachráněn neznámým banditou. Atmosféra v Larkwei-ville houstla i kvůli zvolení nového Sheriffa, který si nebral servítky a tak bylo lepší toto městečko opustit. Nakonec však zakročila vyšší moc a z přespání na místním Blaníku bylo přespání v místním sále obecního domě (před tímto přesunem však ještě proběhlo „setkání“ se spadlými stromy, elektrickým vedením a místními hasiči). O to delší procházka a to pozdější návrat byl druhý den na tábořiště, kde proběhl tuhý boj o městečko s úspěšným koncem i díky indiánům a tak mohl být později zvolen nový Sheriff, kterým se stal Billy. Následovalo vítězoslavné burrito a zasloužený odpočinek, aby se druhý den mohl připravovat závěrečný oheň a částečně už bourat.

Letošní tábor se ovšem nenesl pouze ve znamení tématického rámce zasazeného do divokého západu, ale zejména ve znamení programu pro jednotlivé věkové kategorie.
Navázali jsme na loňský úspěšný model družinového systému a snažili se ho vylepšit o podrádce, o jejich speciální program, ale i o zajímavý program pro skupinu mladších skautů a konec konců i rádci si přišli na své.
Zůstala celodružinové starost o kuchyni, rozdělování hlídek rádci, bodování jednotlivých členů, ale i psaní kroniky ve vylepšeném formátu. Kluci si tak během tábora vyzkoušeli sbalení v časové tísni a následné přespání za nepříliš dobrých povětrnostních podmínek, bosochodectví, noční výsadek či to, jak se zvládnou postarat o tábor a účastníky, když vedoucí na chvíli odejdou nebo například dělání burgerů v přírodních podmínkách.
Mnohdy tak běžel paralelně program pro čtyři věkové kategorie najednou a tak doufáme, že zejména skautům se nezaryje do paměti to, jak to dopadlo s městečkem Larkwei-ville, ale zejména tyto mnohdy velice náročné aktivity o překování sami sebe nebo stmelující družinový kolektiv.
Tábor si budou také jistě pamatovat ti, kterým se podařilo splnit výzvu Tří vlčích tesáků, Třech orlích per či odborku Zálesáka či Trosečníka a nesmíme zapomenout ani na ty, kteří dostali na konci tábora hnědý šátek symbolizující příslušnost ke skautské družině a opustili tak smečku Vlčat.
Zkrátka bylo toho hodně, tak zase v září na viděnou…

V úterý 22.9.2020 nám Pinokio poslal zvadlo na připravované „blanické putování“(kolem řeky Blanice na Šumavě), nejprve to vypadalo že se nikam nepojede, protože skoro celý týden před tím pršelo a bylo pod mrakem, ale pak se vyjasnilo a v sobotu ráno jsme se sešli na nádraží.

Jeli jsme rychlíkem do Budějovic, kde jsme přestoupili na vlak do Číčenic. Tam nás čekal vlak značky GW Train. Ten nás dovezl na zastávku „Prachatice-Lázně“, kde se k nám připojili Messany a Šedák.

Hned na prvních 4 kilometrech jsme překonali převýšení 512m na vrcholek Libín. Tam stála rozhledna, ze které mohl být pěkný výhled, ale bohužel byla zavřená. Naobědvali jsme se a šli jsme dolů. Cestou dolů se nám naskytl pohled na horu Boubín a Pinokio nám přečetl úryvek nějaké knížky o českém dobrodruhovi který chodí v Himalájích) nebo tam někde (pozn. dobrodruh byl Ladislav Zibura). Pak jsme asi hodinu šli údolím kolem Farského potoku, když jsme vyšli nahoru z údolí a přešli přes silnici na polní cestu, bylo to už jen kousek na další zastávku, kde nám Pinokio přečetl další část z té knížky. Dali jsme si nějaké jídlo (sladkosti) a šli jsme.

Prošli jsme kempem a kolem Křišťanovického rybníku, u kterého měl být stánek opravdu tam byl, ale když jsme ho míjeli, vypadal, že už je tak 3 roky zavřený. Cestou jsme se zastavili u „Kouzelné studánky“ která je proslulá tím že „je i po dešti bez vody“ ale ona normálně tekla!?

Zanedlouho jsme dorazili na „Sluneční skálu“ tak tomu říkal Pinokiův bývalý vedoucí Jim

z bývalého 1. oddílu, který tam na nás čekal. Pod tou skálou tekla řeka Blanice a na jejím levém břehu byl les. Jim říkal, že když mu bylo asi tak 14, měli tam letní tábor. Taky nám ukázal kroniku, která byla schovaná někde pod sluneční skálou, ve které byly první zápisy z 70. let. Sešli jsme dolů k řece, přebrodili ji a utábořili jsme se. Asi 20 metrů odtud bylo ohniště, udělali jsme oheň a myslím, že si někdo i něco upekl. Přibližně po osmé hodině Jim odešel a my šli spát.

Ráno jsme vyrazili trochu pozdě, dopoledne nás čekal ještě jeden velký kopec, který jsme ale zvládli. Kousek před Prachaticemi jsme se zastavili, dali si oběd a pokochali se krajinou. Do Prachatic jsme došli s malým předstihem, takže byl ještě čas zajít do místní večerky pro bonbóny. Došli jsme na nádraží a jeli zpátky.

Uzel

Pro letošní tábor jsme dostali nabídku od bratra Opičákana místo nedaleko Skopytc, které patří k jejich rozsáhlému hospodářství. Taková nabídka se samozřejmě nedala odmítnout, ale vzhledem ktomu, že se nejedná o žádné dlouhodobé tábořiště, plánování, ale také samotná realizace tábora musela začít dříve než obvykle. Sešli jsme se tedy nezvykle již ve středu (pozn. tábor začínal v sobotu) a započala stavba toho nejnutnějšího co takový tábor potřebuje –jídelny, kuchyně, latrýna apod, tak aby na kluky po příjezdu čekalo „pouze“ postavení obydlí a případně dalších táborových vychytávek, někdo by dokonce řekl zbytečného luxusu. Za zmínku z těchto tří dnů stojí zejména vysušování kaluží pomocí ohnišť a zapojení starších Jestřábů, kteří nemalým dílem přispěli ktomu, že bylo v době příjezdu zbylých účastníků všechno připraveno. Proto jsme se hned první den mohli dozvědět, kam nás letošní tábor zavede. Někteří tedy po vyvěštění příslušnosti k městskému státu neměli hned jasno, ale ostatní jim to rádi prozradili – ano, ocitli jsme se daleko v minulosti, ve Starověkém Řecku. Nové bylo však i něco jiného, konkrétně družinový systém, který má základy u samotného zakladatele skautingu a v rámci něho byl kladen větší důraz na spolupráci a vedení jednotlivých táborových družin v čele s rádci, na které čekalo více povinností, ale z toho

plynoucí i určitá privilegia. Můžeme jmenovat například rozdělení hlídek, večerní setkání či to, že službu v kuchyni měla na starost vždy celá družina. V rámci prvního týdne jsme budovali základy městského státu, kterých bylo hned pět –Pátra, Korint, Tegea, Messen a Élis. Setkali jsme se s několika mýtickými postavami, z nichž některé se podařilo i přemoct a získat z nich mocný artefakt. Zejména bloudění v bludišti Mínotaura a lovení Kentaura nám dalo zabrat. V průběhu prvního týdne se objevilo nebezpečí v podobě blížících se Peršanů, ale byl čas i na starořeckou kulturu, kterou bylo divadelní představení vedoucích o králi Midasovi. To jsme ještě netušili, že něco podobného budeme muset nacvičit i my. Ke konci týdne jsme chtěli po vzoru našich řeckých předchůdců zorganizovat olympijské hry, ale oheň nám ukradl zbloudilý Peršan a tak jsme se pro něj museli vydat do vzdálené Olympie. Páteční slibový oheň nám zase překazil déšť, který nepřestával ani v sobotu dopoledne, ale na druhý pokus se už oheň povedl a mohlo odslibovat hned osm skautů. Ještě před tím nás ale stihli porazit Peršanéu Thermopyl, naštěstí jsme utekli, tedy alespoň většina znás. Další den konečně došlo na zmíněnou olympiádu, která přinesla mnoho překvapivých výsledků. Soutěžilo se v lukostřelbě, maratónu, šáchově hře či pentatlonu, všechno samozřejmě v duchu fairplay. Druhý táborový týden se nesl ve znamení nepřímého boje proti Peršanům, ať pozorováním, odposlechu informací či přerušováním zásobovacích cest. A když bylo nejhůř, bylo potřeba se vydat na pomoc do Sparty, buď pro další bojovníky nebo náš výcvik. Došlo i na naše divadelní vystoupení, při kterých bylo vhledišti plno. Začínalo však být jasné, že se s Peršany budeme muset utkat znovu. Tak se také stalo a ve čtvrtek

odpoledne jsme se postavili samotnému Xerxovi, který přijel dokonce na koni, tedy spíš poníkovi, ale i tak zněj šel strach. Jak to tak již bývá, vyhráli jsme, ale byl to tuhý boj při kterém jsme po poražení Peršanů chvíli bojovali i proti sobě, ale pak jsme si uvědomili, že si Řecko raději rozdělíme na pět téměř stejně velkých částí. Byl tedy čas na oslavu. Během celého tábora jsme se také věnovali skautským dovednostem a proto mohli být u závěrečného ohně rozdány odborky Kuchaře, Táborníka či vlčácká výzva třech vlčích tesáků. Celý tábor byla také po dlouhé době psána kronika a tak se na tento tábor dozajista nezapomene, tedy doufáme, protože vždy to je zejména o zážitcích účastníků. A kdo ještě neviděl, může se na průběh tábora podívat na fotkách či dokonce videích, které jsou z divadelních představení nebo časosběru ze stavby.

Triangl

Triangl je akce našeho oddílu pro rovery a činovníky. Spočívá v nočním pochodu po třech kopcích, triangulačních bodech nebo jinak zajímavých místech.

K letošnímu Trianglu jsme se sešli v hojném počtu 8 účastníků na Táborském nádraží. Konkrétně se jednalo o Bidla, Pinokia, Dominika, Vaška, Šikulu, Opičáka, Housleho a psa Žofii. Když byla sdělena cílová stanice Protivín, vyvolalo to v účastnících překvapení zvláště u těch, kteří podle odjezdu vlaku odhadovali cíl a trasu a již měli plány na nedělní ráno. Nikdo ale neprchl tak jsme mohli v stejném počtu nastoupit do vlaku. Při cestě vlakem jsme stihli srovnat komfort dopravních prostředků, probrat možnosti únosu letadla s elektrikářským vybavením a také postup jak letadlo zachránit před únosci. Diskuze byla tak zajímavá, že nebýt nově postavené zastávky v Písku, pokračovali bychom dále do Ražic. Čas na přestup jsme využili k nákupu energeticky hodnotných potravin. Vlak do Protivína dorazil a za několik minut jsme již mohli stanout na startu letošního Trianglu a to nádraží Protivín.

Po projití večerního Protívina jsme po žluté trase zamířili směr Vysoký Kamýk. Cesta vedla po hrázích starých rybníků, přírodní rezervací, okolo opuštěných samot a temným lesem až v jednom místě Bidlo zavelel zastavit, určil azimut a po malých skupinkách jsme volným terénem stoupali k vysílači na Velkém Kamýku. Nikdo z cesty nesešel a tak jsme chvilku po půlnoci mohli na prvním zdolaném vrcholu zahájit půlnoční svačinku. Studený vichr ale chuťovým rozmarům moc nepřál tak jsme pokračovali po zelené do obce Všeteč a pak dále po silnici do Bohunic a Týna nad Vltavou. V této části jsme si dopřáli výhled na elektrárnu Temelín. V Týně jsme si doplnili vodu z pojízdné cisterny a dost si zašli, protože Bidlo si chtěl usnadnit, orientaci tím že sledoval noční chodce, kteří nás ale dovedli jen dvora domu. Na konci Týna jsme zdolali druhý vrchol cesty, rozhlednu Semenec. V Kolodějích nad Lužnicí jsme pocítili, že vyšli hvězdy, což bylo sice pěkné, ale neslo to sebou i jisté nedostatky v oblasti tepelného komfortu.

Proti proudu řeky, do Bechyně, se cesta zdála, nejdelší a nekonečná. Slavné schody v Bechyňském zářečí byly třetí výškový bod trasy, ale jen někteří měli dost sil a pošetilosti aby po 37. kilometrech závodili, kdo je vyběhne dřív. Ranní vlak jel až za dvě hodiny, tak si někteří domluvili odvoz přímo z cíle. Ti zbývající si pospali v přilehlém parku i čekárně a jako závěrečnou odměnu si ve vlaku mohli užít radostný pohled průvodčího, na jejich zabahněnou obuv, a cestičky, které vytvořila na podlaze vlaku.

Tato výprava byla pojata především, jako příprava na dubnový Závod vlčat a světlušek a tak se tu prověřovaly a doplňovaly požadované znalosti a dovednosti. Naše cesta vedla z Plané nad lužnicí na Sezimovo ústí přes Turovecký les a byla plná bláta. Počasí bylo ale v sobotu celkem klidné a tak nám kromě pár spadlých stromů z nedávné vichřice nestálo nic v cestě. Vyzkoušeli jsme si kreslit vlastní mapu, nebo vyhledávat v jízdích řádech a ve slovníku. Také jsme si procvičili vázání některých uzlů a čtení tajných zpráv.

Byla sobota, bylo ráno, byla zima. V 7:40 jsme se sešli u nádraží. O něco později jsme vyrazili v počtu 3 skautů + Želvy a Šikuly vlakem směrem k Ratajím nad Sázavou. K tomuto centru české videohry Kingdom Come: Deliverance jsme se ale jen přiblížili. Dostali jsme každý do ruky vajíčko, které představovalo vlče, které jsme museli opatrovat do konce výpravy (nikomu se to úplně nepodařilo). Vajíčka jsme rozbili až dlouho po prohlídce hradu Český Šternberk, který založil rod Divišovců, později Šternberků. Po asi půlhodinovém poslouchání průvodkyně jsme se tedy vydali do Vlašimi, cíleně na vlak v 18:09. Během cesty jsme ale změnili názor a chtěli jsme stihnout vlak o dvě hodiny dřív. To se však ani přes běh, polomrtvého člena a volání Šikulovi nepodařilo – vzdali jsme to před Vlašimí. Alespoň jsme tedy měli čas na skoro úspěšný crash test druhého vajíčka, pizzu a kafíčko z nádražního automatu.
Na této výpravě byl překonán rekord nejnižšího počtu účastníků, ale po této výpravě je určitě pravděpodobné, že bude překonán i na příští Želvově výpravě.

Hubert