Jestli byl loňský tábor důležitý kvůli tomu, že jsme se před ním téměř tři měsíce neviděli na schůzkách či akcích, tak ten letošní byl ještě důležitější, protože jsme se neviděli téměř celý rok (kromě pár schůzek v září a v květnu/červnu). S trochou nadsázky by se dalo říct, že letošní tábor byla jediná ryze skautská akce během roku, proto jsme se snažili, aby opravdu stála za to. A jak se nám to povedlo? To si pojďme představit v několika větách, protože tábor již je za námi. Stejně jako loni jsme se vydali na louku u Skopytc, kde jsme našli skvělé zázemí. A stejně jako loni jsme se na louku vydali o několik dní dříve, abychom připravili tábořiště pro příchod mladších účastníků. Tím ovšem podobnosti obou táborů končí (teda ještě by se našla jedna, ale o té až později). Kluci téměř hned po opuštění rodičů zjistili, že se tentokrát budou nacházet ve westernovém prostředí, potulovat se divokým západem a kolonizovat Ameriku. A tak je hned v sobotu čekala dlouhá cesta prérií, aby večer ulehli a až ráno dorazili do rozestavěného městečka Larkwei-ville. Seznámili se s místním osazenstvem a mohlo začít to pravé dobrodružství v prozkoumávání okolí.
První týden byl také o vycházení s indiány sídlících v nedaleké indiánské vesnici. Naštěstí se s nimi po určitých neshodách podařilo zakopat válečnou sekeru a byli jsme pozváni na velký indiánský rituál, který však trochu zhatil jeden ze dvou velkých deštů. Konec první půlky tábora u nás už několik let tradičně patří slibovému ohni, na kterém se podařilo odslibovat hned několika vlčatům a proběhl i jeden skautský slib. Gratulujeme! Hned další den jsme si připomněli den nezávilosti, setkali se s Abrahamem Lincolnem a užili si trochu hazardu. Druhý týden začal zvratem, když byly z místní banky odcizeny všechny sladkosti a následně byl nalezen na cestě mrtvý indián, což vztah s těmito původními obyvateli znovu rozdmýchalo. Obviněn a odsouzen z toho činu byl neprávem Billy, ale jak to tak bývá, těsně před rozsudkem byl zachráněn neznámým banditou. Atmosféra v Larkwei-ville houstla i kvůli zvolení nového Sheriffa, který si nebral servítky a tak bylo lepší toto městečko opustit. Nakonec však zakročila vyšší moc a z přespání na místním Blaníku bylo přespání v místním sále obecního domě (před tímto přesunem však ještě proběhlo „setkání“ se spadlými stromy, elektrickým vedením a místními hasiči). O to delší procházka a to pozdější návrat byl druhý den na tábořiště, kde proběhl tuhý boj o městečko s úspěšným koncem i díky indiánům a tak mohl být později zvolen nový Sheriff, kterým se stal Billy. Následovalo vítězoslavné burrito a zasloužený odpočinek, aby se druhý den mohl připravovat závěrečný oheň a částečně už bourat.
Letošní tábor se ovšem nenesl pouze ve znamení tématického rámce zasazeného do divokého západu, ale zejména ve znamení programu pro jednotlivé věkové kategorie.
Navázali jsme na loňský úspěšný model družinového systému a snažili se ho vylepšit o podrádce, o jejich speciální program, ale i o zajímavý program pro skupinu mladších skautů a konec konců i rádci si přišli na své.
Zůstala celodružinové starost o kuchyni, rozdělování hlídek rádci, bodování jednotlivých členů, ale i psaní kroniky ve vylepšeném formátu. Kluci si tak během tábora vyzkoušeli sbalení v časové tísni a následné přespání za nepříliš dobrých povětrnostních podmínek, bosochodectví, noční výsadek či to, jak se zvládnou postarat o tábor a účastníky, když vedoucí na chvíli odejdou nebo například dělání burgerů v přírodních podmínkách.
Mnohdy tak běžel paralelně program pro čtyři věkové kategorie najednou a tak doufáme, že zejména skautům se nezaryje do paměti to, jak to dopadlo s městečkem Larkwei-ville, ale zejména tyto mnohdy velice náročné aktivity o překování sami sebe nebo stmelující družinový kolektiv.
Tábor si budou také jistě pamatovat ti, kterým se podařilo splnit výzvu Tří vlčích tesáků, Třech orlích per či odborku Zálesáka či Trosečníka a nesmíme zapomenout ani na ty, kteří dostali na konci tábora hnědý šátek symbolizující příslušnost ke skautské družině a opustili tak smečku Vlčat.
Zkrátka bylo toho hodně, tak zase v září na viděnou…