Triangl

Triangl je akce našeho oddílu pro rovery a činovníky. Spočívá v nočním pochodu po třech kopcích, triangulačních bodech nebo jinak zajímavých místech.

K letošnímu Trianglu jsme se sešli v hojném počtu 8 účastníků na Táborském nádraží. Konkrétně se jednalo o Bidla, Pinokia, Dominika, Vaška, Šikulu, Opičáka, Housleho a psa Žofii. Když byla sdělena cílová stanice Protivín, vyvolalo to v účastnících překvapení zvláště u těch, kteří podle odjezdu vlaku odhadovali cíl a trasu a již měli plány na nedělní ráno. Nikdo ale neprchl tak jsme mohli v stejném počtu nastoupit do vlaku. Při cestě vlakem jsme stihli srovnat komfort dopravních prostředků, probrat možnosti únosu letadla s elektrikářským vybavením a také postup jak letadlo zachránit před únosci. Diskuze byla tak zajímavá, že nebýt nově postavené zastávky v Písku, pokračovali bychom dále do Ražic. Čas na přestup jsme využili k nákupu energeticky hodnotných potravin. Vlak do Protivína dorazil a za několik minut jsme již mohli stanout na startu letošního Trianglu a to nádraží Protivín.

Po projití večerního Protívina jsme po žluté trase zamířili směr Vysoký Kamýk. Cesta vedla po hrázích starých rybníků, přírodní rezervací, okolo opuštěných samot a temným lesem až v jednom místě Bidlo zavelel zastavit, určil azimut a po malých skupinkách jsme volným terénem stoupali k vysílači na Velkém Kamýku. Nikdo z cesty nesešel a tak jsme chvilku po půlnoci mohli na prvním zdolaném vrcholu zahájit půlnoční svačinku. Studený vichr ale chuťovým rozmarům moc nepřál tak jsme pokračovali po zelené do obce Všeteč a pak dále po silnici do Bohunic a Týna nad Vltavou. V této části jsme si dopřáli výhled na elektrárnu Temelín. V Týně jsme si doplnili vodu z pojízdné cisterny a dost si zašli, protože Bidlo si chtěl usnadnit, orientaci tím že sledoval noční chodce, kteří nás ale dovedli jen dvora domu. Na konci Týna jsme zdolali druhý vrchol cesty, rozhlednu Semenec. V Kolodějích nad Lužnicí jsme pocítili, že vyšli hvězdy, což bylo sice pěkné, ale neslo to sebou i jisté nedostatky v oblasti tepelného komfortu.

Proti proudu řeky, do Bechyně, se cesta zdála, nejdelší a nekonečná. Slavné schody v Bechyňském zářečí byly třetí výškový bod trasy, ale jen někteří měli dost sil a pošetilosti aby po 37. kilometrech závodili, kdo je vyběhne dřív. Ranní vlak jel až za dvě hodiny, tak si někteří domluvili odvoz přímo z cíle. Ti zbývající si pospali v přilehlém parku i čekárně a jako závěrečnou odměnu si ve vlaku mohli užít radostný pohled průvodčího, na jejich zabahněnou obuv, a cestičky, které vytvořila na podlaze vlaku.