Jako každý rok se před budovou nádraží sešla parta starších skautů a činovníků, aby se vydali putovat. Letos jsme zamířili na Blaník. Měli jsme štěstí, někteří z nás dokonce ještě trochu větší, protože trať na Trhový Štěpánov budou jistě brzo uzavírat kvůli nedostatku cestujících. Tento víkend však různé akce přinutily neobvyklé množství lidí využít toto spojení.

Naše tempo ze začátku zpomaloval terén zaoraných a neviditelných pěšin. Posléze jsme byli zachyceni místním SDH a nabídkou občerstvení při příležitosti výlovu rybníka. Někdo se najedl ze svých zásob, jiní využili možnost teplého oběda s kaprem v hlavní roli. Posilněni jsme se vynasnažili nabrat časovou ztrátu a vyrazili dál krajinou rozkvetlých stromů. Teplota nebyla zrovna tradičně přívětivá. Nákrčníky, nátělníky i návleky přišly vhod. I když byl mezi námi i otužilec, který se cestou dobrovolně vykoupal.

Obešli jsme Blaník z jedné strany a před stmíváním jsme dobyli Louňvice pod Blaníkem. Tam náš počet doplnil Sršáň, takže nás bylo celkem oddílových třináct. Při západu slunce jsme došli na tábořiště u paty Blaníku. Bohužel je už nejspíš natrvalo obydlené z druhé strany potoka domorodým agresorem s agregátem. Rozhodli jsme vyhledat jiné místo a pokračovali jsme tmou nahoru na horu. Cestou se k nám přidal ještě Opičák, který při příjezdu prozkoumal náhradní nocleh.

Neobvykle společně stanuli skauti na vrcholu, kde bylo nevídaně živo. Dětí plná rozhledna, lesem se proháněly koloběžky a dodávka. I přes ten neklid jsme se ztišili nad čtením bratra Pinocchia, který si připravil zamyšlení nad skautským slibem. Poté jsme seběhli pod úpatí a ulehli k zaslouženému spánku.

V neděli nás čekala prvotřídní snídaně, káva či čaj. Protože jsme se v sobotu činili a obešli Blaník kolem dokola, stačilo už jen dojít do Vlašimi na vlak a zvládnout cestu domů.

Šikula