Archiv pro rubriku: Výpravy

Škola čar a kouzel u Mezna, LT 2018

Na začátku prázdnin roku 2018 nás zavály naše kroky do dobře známého tábořiště v Meznu. Učarovaly nám zdejší klimatické podmínky, a tak jsme se na místě rozhodli postavit školu. A to školu ne tak ledajakou – Školu čar a kouzel! Za svitu luceren k nám po jezeře připluli první studenti, které přivítal klíčník a šafář Hagrid. V té chvíli jim byl první psychickou oporou – to proto, že téměř všichni věděli, co je právě čeká, ale ne všichni si byli jisti, zda obstojí. Slovy moudrého klobouku: „Nasaď si mě a neboj se, jen vlastní strach tě leká! Já moudrý klobouk z Bradavic, ti řeknu, co tě čeká!“. Všichni byli úspěšně moudrým kloboukem rozděleni do čtyř kolejí – do Nebelvíru, či Mrzimoru, také do Havraspáru i Zmijozelu. V této magické atmosféře, jsme celí nedočkaví, co se zítra bude dít, ulehli ke spánku.

Ó ano, a dělo se toho skutečně hodně. Po Příčné ulici po chvíli pobíhali i ti nejzapřisáhlejší odpůrci tohoto pohybu, protože mezi materiály k výrobě hůlky byl dokonce vlas mořské panny, či dračí kůže! Hůlky byly vyrobeny a ozkoušeny. Zahoukaly první sovy – sovy opálené, čtyřoké, pětikřídlé, či duhové – tomu se ale ve světě fantastických zvířat nelze divit!

S hůlkou a odhodláním vstoupili jsme do hodin kouzelnických. Ti s bystrým zrakem uviděli učitelskému sboru na očích, že jejich skrytým snem byl co nejmenší a tichý hlouček studentů. Nejlépe to asi shrnul slovutný ředitel školy, Albus Brumbál: „Nestačí pouze prodlévat ve snách a zapomenout žít.“ Mladých kouzelníků byl totiž letos rekordní počet. Profesoři Brumbál, Snape, ani profesorka McGonagallová se toho však nezalekli a studenti se toho od učitelů hodně naučili. Nebo i učitelé od studentů?

Pan profesor Snape dokonce utrousil, že se v žádném případě nejedná o takové stádo tupohlavců, které obvykle musí učit. Mezi námi, to už něco znamená…

Další den nás navštívil pan Scamander, který žáky, celý zoufalý, prosil o pomoc. Nějakým nedopatřením se mu totiž otevřel kufr, ve kterém přechovával spousty fantastických zvířat. Mladí učedníci pomoc přislíbili. Netrvalo dlouho a začali také přicházet zvířatům na stopu. Ruku v ruce s nimi šly i vědomosti, jejichž původem byly hodiny čar a kouzel.

Inu a pak už to šlo všechno ráz na ráz. Při honu na dračí vejce nás v Zapovězeném lese zahnal na útěk jakýsi přízrak s dlouhým pláštěm. Ochranu jsme nalezli v polorozpadlém přístřeší Merlinovy chýše. Ukázalo se, že je těchto černokněžníků více a nesou název Smrtijedi. A tu a tam se začala objevovat Merlinova vzpomínka, které nám po přehrání prozradila zase o kus více o historii naší školy, či původu černé magie.

I když každá kolej dělala, co mohla, aby na konci zvedla nad hlavu školní pohár právě ona, v boji proti Smrtijedům stáli všichni svorně na jedné straně. „Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a zneškodnit horského trolla, k takovým věcem určitě patří.“ – i taková událost na to měla určitě vliv.

Po tom, co jsme si užili radovánek s Fredem a Georgem, nám přiletěla posila. Bystrozoři ovšem nenašli nic podezřelého. Místo toho se zapojili do překotného smlouvání se skřety z Gringottovic banky. Ti nakonec otevřeli svoje bankovní konto studentům – protože kdo by odmítl pokrytí peněz statným tatínkem?

Smrtijedi mezitím v ústraní odchytávali fantastická zvířata, z kterých získávali jejich životní energii. Nebyli ovšem jediní, kteří si hleděli vlastního programu. Roveři (odrostlejší skauti) plnili taktéž vlastní úkoly. Mezi nimi například měřili síly v tzv. Šavanských hrách.

V podvečer odcestovali bystrozoři, a tak nastala ta pravá chvíle pro vůdce Smrtijedů, aby ukázal svou sílu. Z nevinné schůzky na astronomické věži se vyvrbil největší kouzelnický souboj v dějinách – mezi Brumbálem a černokněžníkem Grindenwaldem. Bohužel síla tohoto temného mága byla už tak velká, že ji ani Brumbál nezastavil. Smrt našeho ředitele v nás vzbudila obrovský smutek, který jsme vyjádřili na pohřbu. Ale také odhodlání se nevzdat.

I přes tyranského prozatímního ředitele Umbridge jsme začali sbírat síly k poslednímu souboji se zlem. Dvakrát byli studenti varováni, ať opustí půdu školy. Podruhé již uposlechli a vydali se pro meč Godrika Nebelvíra do trosek zbořeného města.

Poslední bitva byla osudná. Mečem jsme prokláli temnou hmotu – obskuruse, tím bylo zlo poraženo a kouzelnický svět zachráněn.

Gratulace a velký dík patří všem účastníkům. A na závěr ještě jeden citát ze světa Harryho Pottera: „Štěstí lze nalézt i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme, že existuje světlo.“

Hynek

Fotogalerie ZDE

Putování Mravenců v okolí Berouna

Takto vypadá finální verze mého vyprávění po konzultaci se zbytkem družiny. Děkuji jim za pomoc.

První den jsme na vlak čekali asi 20 minut a mezi tím projely tři jiné. Ve vlaku (klasický žloutozelený motorák) jsme začali kupovat jízdenku z automatu, ale po vhození pár mincí nám došlo, že 648 Kč v kovových mincích u sebe nemáme. Velice rychle se však objevila průvodčí a prodala nám jízdenku normálně. K této jízdence jsme zdarma dostali papírek o spojích a soupravách, kterými pojedeme (dlouho jsem ho nespatřil).
Když jsme čekali na další vlak směrem do Prahy, hráli jsme karty a projíždějící expres si s sebou málem odbesl Kryštofovu karimatku. V tomto vlaku jsme měli trochu více času a tak se někteří z nás na zemi vedle úchytu na jízdní kola poprvé začetli do Alchymisty.
Na hlavním nádraží v Praze jsme si koupili nějakou tu bagetu a snědli pár sucharů. Také pytlíčky s instantní pomerančovou šťávou se hodily. Poté, co si Kryštof zahrál na piano, kterému nefungovaly dvě klávesy, jsme se vydali na nástupiště „1a“. Do vlaku jsme nakonec nastupovali trochu na poslední chvíli, ale všechno jsme v pořádku stihli a ještě jsme pomohli nějaké paní s kufrem. Vlak směrem na Beroun nebyl tak luxusní, ale dalo se v něm i usnout.
Ve Zdicích na nádraží jsme na sucharech a chlebech snědli trochu falešné nutely a vydali se na cestu.
Netrvalo to moc dlouho a zastihl nás déšť, ale nebylo to nic hrozného. Krajina okolo byla moc pěkná, jen bylo vidět, že chodit v ní bude trochu náročnější. Než jsme došli do Koněpruských jeskyní, vylezli jsme do celkem strmého kopce a nahoře na místě s pěkným výhledem jsme dojedli nutelu. V Koněpruských jeskyních jsme stihli jednu z posledních prohlídek a dokomce jsme si mohli schovat batohy na pokladně. Prohlídka měla asi hodinu a průvodce nám dělal kluk zhruba našeho věku. Po prohlídce jsme na místním WC doplnili vodu (ukázala se být dost nasycená chlorem, ale přes pytlík pomerančového nápoje se to dalo pít a co tě nezabije, to tě posílí) a posvačili suchary. Odtud jsme vyrazili k nedaleké vesnici Tobolka, u které jsme plánovali v lese přespat. Ve vsi jsme se museli zbavit černé fenky labradora, která byla poněkud tlustá (možná dokonce březí) a také měla velký zájem jít s námi. Nevypadalo to, že by se k ní někdo hlásil a tak jsme jí po chvíli utekli když se naskytla příležitost.

Tábořili jsme v lese, dobrý kus od cesty a po večeři, sestávající se z chleba nebo sucharů s povidly a občas slunečnicovými semínky, se většina z nás opět začetla do Alchymisty. Jen Kryštof si ještě dal malou procházku a když se vrátil, už jsem spal.
Další den jsme se vydali směrem na Karlštejn. Zastavili jsme v obci Srbsko, kde jsme ve stísněném krámku „smíšené zboží“ nakoupili krájený chléb (jeden normální a jeden toustový), nějakou vodu (moc nám nechutnala – 9 Kč za dva litry a ošetřená UV zářením), jednu lahev něčeho, co se jmenovalo „malina“ (červená, perlivá tekutina, o korunu dražší než voda, chlubící se nápisem 0% cukru jako by na tom, že cukr jim přišel moc drahý bylo něco pozitivního), nějakou šunku (15 plátků), krájený sýr (jediné, co pod tím názvem měli byl Madeland light „o 36% procent tuku méně než normální verze“, což byla pěkná žvýkačka, ale po dvou plátcích na krajíc celkem v pohodě), dvě konzervy vepřového masa (to levnější ze dvou) a po chvíli váhání nějaké sladké pečivo (Kryštofovi to nedalo a ještě se pro něj vrátil, byla to náhodná směs tří skořicových šneků a tří koláčů). Po tomto nákupu, jsme málem neodnesli účtenku (cca 400 Kč), ale prodavačka měla po velkém obratu dobrou náladu a Opičák to s lidmi umí. Když už jsme zastavili, využili jsme příležitosti a najedli se nějakého chleba (šunka nebo sýr podle chuti a přesvědčení) a ono sladké pečivo. To už bylo okolo jedenácté. Došli jsme do města (nejspíš se jmenuje Karlštejn, když je okolo) a v benzince jsme nakoupili nějaké bagety (bohužel, všechny kuřecí) a naproti čtverečkovaný sešit za 6 Kč. Prohlédli jsme si bunkr, který byl zdejší turistickou atrakcí a začali stoupat k hradu. Jak jsme se tak plazili nahoru s batohy na zádech, ukázalo se, že první, co náhodného kolemjdoucího napadlo při pohledu na nás bylo, že „tu budou někde spát“. Zdá se, že stanování v CHKO je zde každodenní záležitostí, protože to nebylo bráno nijak negativně. Cestou jsme potkali starší paní, která bydlí v půlce kopce, nesocí těžké tašky domů a Opičák jí polovinu poponesl a trochu si popovídali (Opičák je cennou součástí naší družiny, protože je z nás jediný extrovert a rozpovídal by i kámen). Životní příběh nám bohužel povědět nestihla. Této paní jsme nabídli vyleštit brýle (naše interpretace onoho úkolu se skly), ale „byly drahý jak ojetý auto“ a nám je raději nesvěřila. Přímo na hrad jsme nešli, protože jsme očekávali dlouhou frontu na poměrně krárké okruhy za dost peněz, ale nějaké fotky máme.
Když jsme slezli kus dolů, usadili jsme se vedle cesty (zpátky jsme šli zadem, takže celkem v klidu) a dali si chléb se šunkou (musí se sníst, co nejdřív, protože se bude kazit), nebo dvojitou vrstvou sýra. Než jsme vyrazili napsal jsem kus deníku a dost jsem se u toho vztekal s propiskou.
Nedošli jsme daleko a dalo se do deště. Déšť to byl vydatný, ale my jsme se rychle stihli schovat na autobusovou zastávku u vesnice, kterou jsme procházeli. Byla to celkem obvyklá zastávka, jen byla navíc vybavena knihovničkou s jednoduchými pravidly: vezmi si libovolnou knížku, přečti si ji a potom ji buď vrať, nebo nahraď. Po chvíli čekání dorazila na zastávku skupinka tří asiatů (muž a dvě ženy), kteří se bavili v mateřštině. Obě skupiny se nakonec pohroužili do mlčení a zatím, co ostatní si četli z Alchymisty, já (vybaven náskokem, protože minulou noc jsem četl opravdu dokud to šlo bez baterky) jsem napsal velký kus deníku (dále jsem používal Opičákovo pero, které bylo mnohem spolehlivější, jen jsem tenkrát nevěděl co s tím inkoustem udělají dvě noci v tee pee). Když se déšť začal pomalu vytrácet, opustili jsme naše tři společníky i s jejich chytrými telefony a barevnými deštníky a vydali se na další cestu.

Naše pouť pokračovala přes doly, pojmenované podle americké tématiky (malá a velká Amerika, Kanada a Mexiko). Z těch jsme toho tolik neměli, protože všude bylo plno bahna a jemný, protivný deštík se rozhodl, že si nás trochu vychutná. U dolu Mexiko jsme zastavili a zatím, co ostatní svačili, já se vydal řešit problém poněkud opačný hladu. Les okolu dolu byl však hustě protkán cestami a když jsem našel vhodné místo, málem jsem zabloudil cestou zpět.
Dále jsme pokračovali zpět směrem na Srbsko a když jsme našli vhodné místo zastavili jsme na večer. Usadili jsme se u stolku kus vedle studánky, na které byl nápis budící dojem, že ho někdo napsal ohořelým klacíkem a hlásající:

NE
X
PITNÁ VODA

Voda byla popravdě podezdřele stojatá a my jsme ji nijak moc nepotřebovali, tak jsme ji nechali o samotě. Naše večeře se sestávala z chleba a masové konzervy (od této chvíle je třeba při každé zmínce o masové konzervě přimyslet dodatek „jen exot Vojta měl sýr“, protože jsem moc líný, než abych to tam pořád dopisoval) a když už bylo celkem pozdě poodešli jsme od cesty a postavili stan. Dále jsme se bavili podobně jako včera, Koňa si četl internetové zprávy a zbytek Alchymistu. Kryštof dal opět přednost samotě a četl si na nedaleké louce zalité světlem zapadajícího slunce.
Druhý den ráno nás vzbudilo pískání Želvových hodinek a Koňa si usmyslil, že nás dostane ze stanu, co možná nejdříve. Sbalil tedy velmi rychle své věci a začal s pravidelným rozestupem tří minut vytahovat kolíky. Poslední zbyl ve stanu, postrádajícím již vrchní plachtu, Želva a po tom, co i on dobalil, naložili jsme stan a vrátiĺi se k cestě, kde jsme se nasnídali povidel.
Jak jsme měli v plánu, došli jsme zpět do Srbska a chystali se znovu do krámu, kde jsme chtěli prve poprosit o doplnění lahví. Naštěstí nás jeden z místních sedících před krámkem upozornil na nedaleký hydrant s pitnou vodou. Když jsme doplnili pitnou vodu, Opičák se vydal na nákup. Nakoupil další tři balení krájeného chleba, čtyři masové konzervy a nějaký lepší sýr. Dodatečně jsme koupili další sladké pečivo (pět šátečky v náhodné směsi tvarohových a s marmeládou) a 1,5 litru melounové matonky (prostě jsme to museli zkusit, protože to byla limitovaná edice a nikdo to neznal, stála 17 Kč a zvláště po vyprchání bublinek bylo znát, že je to oslazený výlisek z melounové šlupky). Na místě jsme vypili, co se do nás vešlo a doplnili to, dokud jsme měli přístup k vodě. Sladké pečivo bylo pochopitelně určeno opět k okamžité spotřebě.
Po této zastávce, jsme se vydali směrem k Alkazaru. Na kraji jsme se vyfotili pomocí autospouště a krosnového stativu a vydali se prozkoumávat bývalý důl. Postupně jsme prolezli první tři patra a při lezení mezi nimi si užili spoustu adrenalinu (poměrně strmý štěrkovitý svah, po kterém se s batohem na zádech a sandály na nohou dalo téměř lyžovat, příště si vezmu pořádné boty) a batohy jsme museli mezi druhým a třetím patrem odložit. Nahoře ve třetím patře jsme nalezli zajímavou skrýš s postelí krbem a spoustou jiného vybavení, jedinou fotografii, kterou jsme z ní pořídili, však Želva bez mrknutí oka smazal. Po chvíli začalo pršet a my jsme radši slezli, protože skluzavky ze štěrku a hlíny, které nás spojovaly se zemí jsme rozmočené zdolávat nechtěli. Dole jsme se vrátili kus cesty zpět do malého zastřešeného posezení pro turisty, kde jsme poobědvali chléb s masovou konzervou (/sýrem) a vyčkali nežse deštík uklidní.
Do obce Svatý Jan pod Skalou jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne a na chvíli tu zůstali. Koupili jsme si tu poměrně dobrou točenou zmrzlinu (vanilka jako jedna příchuť a čokoláda s kokosem jako druhá, tato zvláštní příchuť byla obarvena černým barvivem, jenž rádo zůstávalo na ústech), ke které, jak jsme měli očekávat, nebyla žádná účtenka. Dominik však prohlásil, že pět zmrzlin se v účetnictví někam schová. Následovalo rozhodnutí, zda nakoupit ve dva kilometry vzdáleném obchodě, nebo ne. Po menším sporu se Opičák vydal nakoupit nějaké rohlíky a nutelu, kdybychom potřebovali snídani. Já se Želvou jsme se vydali na procházku po vesnici, protože Želva mi chtěl ukázat kostelík a přilehlou posvátnou jeskyni. Vevnitř byl úplně vzadu mramorový oltář a u něj cedulka, hlásající, že je-li oltář mokrý, bude pršet. Oltář byl mokrý už od pohledu, ale déšť, co přišel večer, nebyl tak hrozný. Kryštof mezitím odešel kousek vedle, psát báseň a my jsme se k němu později přidali. Jen Koňa si to nechával na pátek. Želva po chvilce odešel přemýšlet do kostela a za nějaký čas se vrátil Opičák. Protože už začínalo být pozdě, vydali jsme se nahoru.

Výstup netrval příliš dlouho. Nahoře jsme chvíli pozorovali západ slunce a potom jsme slezli kousek níže, kde se oddělovala pěšinka k malému prostoru s ohništěm. Po chvíli odpočívání básnění a prozkoumávání okolí jsme postavili stan. Po nějaké době vyšli z pěšinky nějací dva lidé a po zahlédnutí stanu se otočili a zmizeli. To nás lehce znepokojilo a Koňa s Opičákem se posadili k cestě, aby nás příště nikdo nepřekvapil. Zbytek se uložil ve stanu. Ve stanu jsme prostě leželi a přemýšleli, jen Kryštof ještě dočítal Alchymistu. V sedm hodin jsme se navečeřeli opět chleba s masovou konzervou (/sýrem). O hodinu později jsme šli spát.
Vstávali jsme v půl třetí a po rychlém sbalení stanu jsme odešli zpět na vyhlídku. Na Opičákově telefonu jsme nastavili časosběr, aby bylo vidět, jak se krajina rozsvěcí a vystupují barvy. V půl čtvrté jsme viděli Vysílačkovo auto, jak zajíždí ke kostelu. Okolo čtvrté už byl nahoře. Do šesti hodin jsme si povídali o všem možném a když už všichni uznali, že je na čase jít se ohřát a nasnídat, slezli jsme dolů.
Vysílačka nás zavezl do Mezna, kde jsme si každý podle chuti nakoupili pečivo k snídani a potom do tábořiště, kam jsme dojeli ještě před snídaní a dostali jsme do deseti volno na dospání. Večer jsme pak u slavnostního ohně přednesli své básně.

Toto vyprávění je mnohem rozsáhlejší, než původní deník, který je zmatený a stručný. Ta část deníku, kterou jsem psal Opičákovým perem je skoro vybledlá, nejspíše kvůli vlhkosti. Tento elektronický přepis jsem vytvořil v době, kdy jsem měl mnohem více času než na cestě a zjistil jsem, že původní verze je k ničemu.
Úkol o psaní deníku se mi už od začátku celkem líbil a když jsem druhý den cesty zjistil, že se k tomu nikdo nemá, vyškemral jsem si sešit a pustil se do toho. Doufám, že se tento text dostane k Hřebíkovým očím, protože si myslím, že si zaslouží vědět, jak naše cesta vypadala, po tom co nám ji tak pěkně připravil.

Tímto mu za vše děkuji a končím svoje dílo.

Fotky ZDE

Partizáni na Lísku u Oslova 2018

Poslední oddílová výprava před táborem byla inspirována skutečnými událostmi z dob protektorátních, které se odehrály právě v místech naší základny. V hájovně Lísek (kde nyní funguje skautské tábořiště) totiž přebývali partizáni, které podporoval místní hajný i další obyvatelé blízké obce Oslov. Gestapo však nasadilo na místo konfidenta, odbojovou síť odhalilo a nechalo nemilosrdně popravit.

Na víkend jsme se proto přenesli do roku 1942 a celý příběh si zkusili prožít. Čekaly nás strasti protektorátní byrokracie: každý musel mít stále při sobě pečlivě vyplněnou občanku a potravinové lístky. Koho kriminální rada Winkelhofer lapil bez dokladů, ten se pěkně zapotil u dřepů! Do řemesel české vsi nás pak zasvětili v rámci her místní obyvatelé: sedlák, hajný, farář, starosta a doktor. Ti naopak ocenili naši pomoc při zasedání městské rady, když jsme pomáhali vyšetřovat ztracené prase. Jak palčivým problém může způsobit jediný pašík, když se ztratí zrovna ve vypjaté době! Vzájemná nedůvěra způsobila, že gestapo vyslídilo odbojáře dřív, než jsme stačili mezi občany Oslova odhalit udavače. Popravu nakonec naštěstí překazili právě partizáni.

Vlčata a mladší skauti měli spoustu her, scének, výlet s koupáním i zážitky ze stavění stanů a táboráku, starší skauti zas coby partizáni roverský program se šiframi, nočními přesuny a střelnicí. Avšak zcela mimořádně měla tato výprava herní program i pro vedoucí. Ti se na celý víkend vžili do skutečných obyvatel obce Oslov a podle tajných úkolů se střetávali, spolčovali i podezírali, pomáhali partyzánům nebo gestapu. Scénky nebyly režírované, každý jen hrál svou roli a situace se samy vyvíjely nebo přímo vznikaly.

Počasí i celá experimentální výprava se vydařila a každý si ji užil po svém. Musíme však všichni považovat za velké štěstí, že v neděli jsme mohli těžkou dobu druhé světové války jen tak odložit a vrátit se po bratrském rozloučení domů. V neděli 10. června, na výročí zkázy Lidic.

Všechny fotky ZDE!

Pokémoni na Liškách u Bechyně 2017

Podzimní oddílová výprava se těšila hojné účasti skautů a vlčat, sychravému počasí navzdory. V základně Lišky u Bechyně nás tentokrát překvapil legendární Eš Kečum. S ním jsme se vydali do tajemného světa pokemonů. Ten však ohrožoval zlý Teodor, ďábelský prodavač z papírnictví, který kradl dětem pokemony a snažil se celou pokemoní říši zničit.

Hned z rána začal tvrdý výcvik s trenérem chobotničákem. Abychom měli kam shraňovat své úlovky, vytvořil si každý vlastní pokédex. Lovu kartiček jsme se pak věnovali skrze rozličné úkoly: svou obratnost jsme vyzkoušeli na záludné opičí dráze, mozkové závity potrápili při kvízu a smysly při slepém rozpoznávání chutí. Vyblbnuli jsme se notně i u netradiční svačiny v podobě mrkve na špagátu.

S kartičkami pokemonů jsme svedli nejeden zápas a připravili se na závěrečné klání s ďábelským papírníkem Teodorem, kterého jsme však porazili jednou provždy. Při noční stezce odvahy jsme porazili i zbytek svých strachů a mohli zaslouženě na kutě. Jen roveři si šli vychutnat noc venku, ale jelikož se předtím dosti stahali při terénního sjezdu bobem, spalo se jim jistě dobře.

Podívejte se na všechny fotky!

Zóna-17, sektor Hvožďany

První jarní oddílová výprava bezesporu patřila k akcím nejtajuplnějším, jak by taky ne, když jsme vyrazili přímo do Zóny! Tento podivuhodný prostor plný nebezpečí a nejistoty jsme navštívili s Borisem a Arkadijem, dvojicí ostřílených stalkerů. Potýkali jsme se jak s milicí, která zapovězený prostor střeží, tak s nástrahami Zóny samotné.

Avšak paralyzující bažina, jedovatý plyn, nebezpečné záření, nechutné biomašťáky a dokonce ani obživlí nemrtváci nás nezastavili. A tak jsme úspěšně nalovili všechny speciální artefakty, které jsme si zamanuli.

O předměty ze Zóny, ať už pochází z jaderné havárie nebo z jiné části vesmíru, je na černém trhu totiž zájem. My jsme za ně vyměnili plánek k tomu nejcennějšímu, co se v Zóně nachází: ke Zlaté krychli, která plní všechna přání. Mysteriózní levitující těleso jsme potom opravud nalezli a vyplnit přání každého dobrodruha se krychle vskutku zavázala.

Podívejte se na všechny fotografie z naší výpravy!

 

Želvy Ninja v Meznu 2016

2 Naše oddílová výprava v listopadu byla spíše výpravou vpravdě zimní. To však neodradilo nebojácných pětadvacet účastníků, kteří se s námi do Mezna vydali. Pátečního večera jsme byli diváky ve studiu televize BBC, která natáčela v mimořádném vysílání rozhovor s potrhlým vědcem, který vynalezl zázračnou tinkturu, která léčí a preventuje všechny nemoci světa. Nechali sme se dokonce přesvědčit k otestování tohoto léku – a nutno podotknouit, že na svou zázračnost chutnal nevalně.
5Ráno však vědcovu sklepní laboratoř někdo vykradl! Nebyl to nikdo jiný než odporák-záporák Trhač, který se kořist rozhodl zneužít k ovládnutí světa. Naštěstí se včas objevili naši superhrdinové – Želvy Ninja – naši mladí vedoucí, kteří po požití léku zmutovali do roztodivné podoby, ale získali superschopnosti.
1517

Spojili jsme naše síly a zapudily všechny tři příšery, které Trhač stvořil za pomocí ukořistěných chermikálií. Museli jsme zapojit hrubou sílu, ale i intelekt a skautské dovednosti. Hodila se nám jak obratnost, tak umění odlévání stop i rozdělávání ohně (a to na sněhu!). Po našich úspěších jsme se posílili bramboračkou, exkluzivně vydávanou ve dvou variantách: na indický či italský způsob!

A pak už jsme se vydali na zneškodnění hlavního záporáka – Trhače. Večerní souboj jsme vyhráli na plné čáře a po zapětí několika oslavných písní s kytarou jsme po zásluze ulehli.

PODÍVEJTE SE NA VŠECHNY FOTKY

Letní tábor Josafat 2016

IMG_3310

Letní tábor roku 2016 se uskutečnil v údolí, které bylo za husity nazváno Josafatské a nachází se nedaleko Křeče, u které proběhla poslední bitva husitských válek. Není tedy divu, že namísto na tábor jsme přijeli tentokrát do Tábora, který jsme si sami zbudovali v reakci na koncil Kostnický. V našem podání se na vršku nad řekou Lužnicí usídlili hned tři husitské svazy: Žatečtí, Orebité a Táborité.

IMG_3374Záhy po zbudování našeho města přišla první hrozba: tažený železných pánů. To jsme ale hravě odvrátili s pomocí vozové hradby. Příhodně jsme se totiž onen den zrovna konstrukcí vozů zabývali! Tento památný triumf vešel pak do dějin jako vítězství u Sudoměře. Následovala ještě četná tažení na naší deskové hře s mapou, při kterých jsme slovem I mečem dobývali královská města.

IMG_3436Která forma útoku je bohulibější bylo předmětem četných diskuzí. Ve při v tomto ohledu byli hlavně naši kazatelé: radikální mistr Želivský a pacifista mistr Rokycana. Pohádat se o tom dokázali I v rámci naší pouti na horu, kde jsme dokonce I po způsbu husitského podobjí přijímali sušenku I vodu se šťávou. Zkusili jsme potom pomocí husových citátů získat na svou stranu mnicha z pořínského kláštera, leč byla to práce zdlouhavá.

IMG_3603Nastalo tedy zbrojení. Vlčata konstruovala beranidla a skauti zas vrhací obléhací stroj trebuchet. Jelikož skauti byli pohlceni vypečenou reality show “Čtverec štěstí”, museli se na další bitvu vydat jen vlčácká práčata, která však s beranidlem úspěšně zdolala všechny tři brány Hradce Králové.

IMG_3705Jelikož naši ideoví vůdci kazatelé se nemohli shodnout jak dále čelit křižákům, pro další den spor rozhodl potulný šašek, který vyhlásil den kejklí a kratochvílí. Dopřáli jsme si tedy přestávku od boje I teologie a oddali se sportovním I hazardním hrám, které přilákaly I skauty ze sedmého oddílu, jejihž tábor byl nedaleko.

IMG_9967Před slibovým ohněm jsme ještě stihli získat si spojenectví mocného šlechtice. Pro stvrzení naší vájemné náklonosti jsme mu naplnili zbrojírnu, k čemuž nám byl nápomocen židovský obchodník. Další den jsme byli opět povoláni do zbraně, když křižáci vedli klíčový útok na náš Tábor. K tomuto nekalému záměru dokonce naverbovali I množství našich tatínků a maminek! Opevněné město jsme však ubránili a za válečnou kořist pojali buchty a bábovky.

IMG_9974Následující nebezpečí na sebe nenechalo dlouho čekat. Vzbudili jsme se zohaveni zelenými puntíky v tváři. Co se to stalo? Kazatel Želivský hřímal, že to je boží trest za naší hamižnost, flagelant navrhoval seřezat se, antisemita vinil Židy, Žid vinil špatnou hygienu a adamita již počal odhazovat svršky. Vše rozhodl příchod doktora s ochrannou ptačí maskou, který správně určil, že do Tábora přišel mor. Krátká evakuace, oběd uvařený na ohni z neinfikovaných zásob a očistná koupel však na epidemii stačila.

IMG_0249Avšak tato událost započala rozvrat mezi husitskými svazy. Následující vojenské tažení, dopadlo fiaskem: Kutnou horu jsme nedokázali dobýt. Radikálové Žižka a Želivský se nemohli dohodnout na dalším postupu s žádným svazem a tak se jali na vlastní pěst raději vypalovat kláštery, což se jim stalo osudným. Při jejich pohřbu bylo nadneseno, že husité nemohou ničeho dosáhnout, budou-li nadále bojovat mezi sebou. Pro udržitelný rozvoj je potřeba zvolit kališnického krále.

IMG_9982Vyslali jsme tedy tři poselstva do Basileje. Ale papežský legát odmítl všechny tři kandidáty za všechny tři svazy. Vyjeli jsme tedy za hranice na spanilé jízdy, abychom vybrali nejúspěšnější svaz, ze kterého by měl vzejít panovník. Ale ani naše kořist z puťáku nepřinesla výsledek, na který bychom se shodli. Naopak naše vnitřní spory prhloubila a tak nebylo zbytí, šli jsme se porvat u Lipan.

IMG_9985Toho samozřejmě využili křižáci a jali se drancovat Tábor i námi dobytá území. Bylo potřeba začít opravdu spolupracovat a přestat se handrkovat. Vytvořili jsme skutečnou husitskou jednotu, křižáky zahnali pouhým “Kalich, víra, Tábor!” a za krále jsme zvolili jistého Jiřího z Poděbrad. Jeho korunovaci schválil I papežský legát a tak nic nebránilo hostině a všeobecnému veselí.

Podívejte se na celou FOTOGALERII

IMG_9988

Lovci kožešin 2016

Tato výprava se uskutečnila na skautském tábořišti u Vřesců. Celý víkend jsme spali pod stanem a lovili zvířata kvůli kožešině. V pátek večer jsme totiž viděli dva lovce kožešin, kteří u překupníka vyměnili kůži zvířete za zlaťáky. Nechali jsme se jimi inspirovat a řekli si, že také budeme lovit kůže. Pak nám ti lovci povídali něco o střelbě z pušky a vrhání noži a tomahavkem. Mezi tím jsme se najedli. Na konec jsme se po krátkém ohřátí u ohně odebrali do spacáků.

lovcikoz

V sobotu ráno jsme se vydali k pramenu vyčistit si zuby. Po cestě zpět jsme potkali dvě zvířata, která jsme ulovili. Povedlo se to jen tak tak, protože jsme měli pouze šišky a klacky, co se válely na zemi. Tak jsme se rozhodli, že si vlčata udělají oštěp a zkušenější skauti luk. Po vytvoření jsme chvilku trénovali. Když už jsme skoro končili, objevil se Indián, který za ukázání místa, kde se nachází hodně zvířat, chtěl něco sladkého. Nejdříve jsme mu neradi dávali naše sladkosti, ale když jedno z vlčat dostalo nápad dát mu balení cukru, Indián je vrátil a vzal si ho. Když nám ukazoval šípem cestu, poranil zvíře, tak jsme ho po krvavých stopách sledovali. Když jsme ho konečně dohonili, byli jsme na místě, kam nás Indián chtěl dovést.

Najednou si někdo všiml, že nedaleko nás stojí slon. Snažili jsme se ho ulovit, ale nikdo z nás se netrefil, tak na konec musel Indián. Protože jsme měli hlad, slona jsme rozřízli a vyvalila se na nás hromada buřtů. Buřty jsme nařezali a na ohni k obědu opekli. Všem nám chutnalo. Po krátkém trávení jsme se vydali zpět na tábořiště tentokrát přes Ratibořské hory. Po cestě jsme narazili na haldu, kde jsme našli stříbro. Když jsme se vrátili, vymýšleli jsme scénky k večernímu ohni. Po večeři jsme se převlékli do triček a krojů a vydali jsme se k ohni, kde proběhlo šátkování, scénky a někteří členové si pálili přezdívku. Pak už jsme šli do spacáků a těšili se na překupníka.

Ráno jsme si vystříleli další zvířata, mohli jsme jich mít víc, ale překupník už byl na tábořišti. Vyměnili jsme naše kůže za petrolejový olej (kofolu), čočku, hrách a fazole (čokoláda, bonbony). Nakonec jsme se naobědvali a vyrazili na autobus. Myslím, že se všem líbilo. A nezapomeňte se kouknout na fotky – TADY!

Zapsala Bára R. – Cvrček

Výprava Krotitelé duchů

První jarní výprava roku 2016 se velice vydařila. Sic na začátku nás stihla neočekávatelná výluka na trati, dorazili jsme v pořádku na základnu Chvalov u Mačkova. Avšak tím mimořádné události zdaleka neskončily: jen co jsme vybalili spacáky, začal se kolem chaty prohánět děsivý přízrak. Nezbývalo tedy, než zavolat profesionály: Krotitele duchů.

Ti s velkou parádou přijeli firemním vozem za zvuků své znělky a jali se spíše předvádět a tancovat, než zahánět strašidla. Záhy se však přece příšerákovi postavili a za pomocí svých ultra-protonových děl ho poslali zpět odkud přišel.

Po Krotitelské rozcičce a snídani jsme byli po včerejších událostech ohledat místo činu. Přízrak se stačil vypařit, leč zbyl po něm tajuplný svitek s ďábelskými symboly a podpisem „lord Battaglia“. Vydali jsme se k nedaleké hrobce tohoto mysteriózního šlechtice a okultisty, kde jsme naměřili zvýšenou hladinu paranormální energie.

Tu našim Krotitelům zazvonil telefon: nahlášení dalšího případu. Jali jsme se jim tedy pomoci a vydali jsme se do lesů přemoci hejkala. Pro jeho příšerný jekot bylo stěží možné se k němu přiblížit. Za pomoci ochranných sluchátek to přece jen vyšlo. Vyjednali jsme podmínky jeho návratu do podsvětí a splnili zadaný úkol.

Dalším příšerákem, kterého jsme museli spolu s Krotiteli zdolat, byl upír. Na toho neplatilo ani vyjednávání ani zbraně Krotitelů. Ale zjistili jsme, že ho drží při životě tajemné svíce, které stačilo zkropit svěcenou vodou a Dracula ztratil rázem všechnu sílu. I u něj jsme nalezli tajemný svitek Battagliův.

Potom jsme zas narazili na bezhlavého rytíře. Ten byl však ochoten odebrat se do světa mrtvých poté, co jsme mu sestalvili celou jeho kostru zpátky do hrobky a on mohl se strašením navždy přestat.

Starší skauti zatím plnily úkoly vlastní: iniciativní hry, při kterých si zablbli u rybníku, šplhali na mohutné stromisko či si vyzkoušeli přepravu na skautské „jednochůdě“ ve tvaru velkého áčka, sestaveného z klád.

Neobvykle početná řad příšer, která se objevovala v této oblasti, byla provázána jménem tajemného lorda Battaglii, který díky černé magii vstává z mrtvých a škodí. Sestavili jsme si tedy speciální zaháněcí zbraně a čekali na hodinu večerní, kdy se onen temný mág zjevuje. Po několika písních na kytaru jsme s Krotiteli vydali na cestu k hrobce rodu Battagliů.

Na místě již čekal temný lord, který mocnýmy zaklínadli přivolával další přízraky. Avšak společným nasazením všech skautíků jsme ho zahnali zpátky do záhrobí a uzavřeli jeho ektoplazmatickou pentagramickou bránu, aby se on ani žádné strašidla už nikdy nevrátila.

Prohlédněte si celou FOTOGALERII.

Triangl 2016

IMG_1177

Přestože takhle na začátku jara ještě semtam mrzne či padá sněhu, my na mysli rozhodně neklesáme. A to mimojiné i proto, že jsme vyrazili na další ročník tradičního Trianglu – nočního pochodu pro nejstarší a nejostřílenější členy našeho oddílu.

Minule byla akce v duchu hasičského survivalu a tak přičiněním kyvadlového efektu (i roverského reakcionářského konzervativního křídla) byl letos Triangl návratem k tradici. Čekalo nás tedy putování v pomyslném trojúhelníku, jehož tři body představovaly tři triangulační body.

IMG_1

Od první kóty poblíž Čekanic jsme vypálili kultovní metodou „na hulváta“ přímo za nosem skrze lesní porost rozličný a další nečekanné terénní překážky až do Jeníčkovy Lhoty. Pokračovali jsme dále až k vrchu Hůrka u Ratibořských hor, který byl dalším bodem naší trasy.

Po čaji následovaly rozličné manévry „přískokem vpřed“ s technickými pauzami na kalibraci naší vysoce moderní navigační technologie: mobil bez map ale s GPS a mobil bez GPS ale s mapou. Nakonec jako vždy zvítězila a k dalšímu bodu nás dovedla hlavně intuice. Zlatým hřebem byl kopec Batkovy dosahující 724 výškových metrů. V průběhu výstupu jsme také záhy narazili na sníh.IMG_1185Po tomto vrcholném vrcholu jsme se kutáleli zpět k Táboru do bodu výchozího. Počasí vydrželo umravněné a jediný lokální jemný deštík jsme přečkali v zastřešené zastávce Dobronické. Ač některým přece nahlodal morálku a vyskytly se dokonce hlasy volající po možnosti využití noční tramvaje. Trolej vedení vysokého napětí však příliš nadějí neskýtala a tak nezbylo než zatnout zuby a klopýtat dál.
Příchod se vší parádou nastal kolem půl páté ranní.mapa-triangl2016

Celou naší trasu zanesenou v mapě zřete ZDE.

Děkujem Bidlovi za intenzívní vycházku a těšíme se na přes rok!